Konec války u nás

8. 5. 1945 oficiálně skončila II. světová válka v Evropě bezpodmínečnou kapitulací wehrmachtu. Pro tento den razil Churchill název Den vítězství v Evropě (Victory in Europe Day). Sice bylo poraženo Hitlerovo nacionálně socialistické Německo, tak zvaná 3. říše, ale nic víc.

Závěr války probíhal v ČSR trochu jinak, než v ostatní Evropě. Maršál Schörner vydal písemný rozkaz, který formálně vyhovoval úmluvě v Remeši, ale vydal ještě druhý ústní, podle kterého postupovaly jednotky wehrmachtu, a tím porušovaly podmínky kapitulace, se všemi následky pro ně. Zločinecké jednotky SS se neřídily žádnými rozkazy.

K nám do Blanska dorazila Rudá armáda 9. května 1945 po 11. hodině od Jedovnic. První rudoarmějec, který vkročil do našeho města, se jmenoval Fedor Vasiljev. Na památku této události je na tom místě na Žižkově ulici vysazena lípa.

Poslední oddíly wehrmachtu odcházely kolem 7. hodiny a rozloučily se s námi výbuchy, které zničily mosty přes Punkvu a Svitavu. Pouze železniční most u Ježkovy továrny (u supermarketu Billa) zůstal zachován zásluhou občana K. Musila. Těmito činy porušovali Němci podmínky kapitulace. Wehrmacht ustupoval směrem na Olešnou, ale marně. RA byla informována, ale to je jiná historie.

Doklad o neochotě přistoupit na podmínky kapitulace a o dezinformaci vojáků podává toto provolání velitelství jelení divize 8. 5. 1945:

Vojáci mé hrdé Jelení divize!

Chci k vám v těchto těžkých dnech hovořit otevřeně. Víte, že válka končí, a že polní maršál Schörner nás chce dovést pohromadě do vlasti … zhruba řečeno, přijdou zlé dny, v nichž budete často blízko k zoufání. Nyní vám řeknu, jak přes to můžeme obstát: všechna hrůzu budící hesla se většinou nezakládají na pravdě, ponechejte si svoje zbraně a munici, jejich odevzdání sovětům v posledních okamžicích války by byla největší hloupost, věřte jen tomu, co vám oznámí vaši velitelé. Nezatěžujte se nesmyslnými hesly. Vykonávejte jen rozkazy vašich známých nadřízených. Za všech okolností udržujte směr ústupu na severozápad. V následujících dnech, které budou rozhodující, se musíte připravit na dlouhé pochody a krátké odpočinky. Jen tak můžete opět uvidět domov. Zbabělec, který od vzadu jdoucích služeb a zásobovacích oddílů opustí nyní své kamarády a pokusí se individuálně dostat do vlasti, bude mít málo štěstí. Bude chycen a popraven. Vyhoďte neužitečná zavazadla, plně zatížené zásobovací vozy jsou nepohyblivé a zpomalují pochod. Od všech příslušníků požaduji bezpodmínečnou důvěru k vedení divize. Slibuji vám, že divizi povedu tak, abychom všichni opět uviděli svou vlast. Každý můj rozkaz, i když jeho smysl nepochopíte, vyplňte, protože situaci přehlížím v celku, a rozkazuji jen to, co je pro nás všechny výhodné.

Nevěřte nepřátelské propagandě, že jsme se Sovětským svazem uzavřeli mír. Boj pokračuje až do doby, než se vrátíme do vlasti. Vše jiné je lež!

Jako heslo a vzájemné poznávací znamení za všech okolností má pro nás v této těžké době v prokletém území protektorátu i později ve vlasti být náš bojový pokřik: „Horrido, der Hirsch!“

Váš generál

Nač měla být Jelení divize hrdá a jak se jmenoval generál, není významné, aspoň pro nás, ale ukazuje jaká byla celková nálada poražených a jak velitelé klamali své vojáky.

Blansko bylo ušetřeno bojů, i když přípravy byly vykonány. Proto je výstižný nápis pod křížem, který byl vztyčen na paměť osvobození u mostu k vlakové zastávce: „Že jsme vstali. Tys to chtěl. Květen 1945“

Za časů „Rudého práva“ byl z dopravních důvodů přemístěn ke kostelu sv. Martina nalevo od vchodu. Oslavy konce války nyní probíhají u pomníku rudoarmějce. V Blansku žije jeden přímý účastník našeho osvobozování, který dokonce krajem našeho okresu v květnových dnech roku 1945 prošel. Dovolím si citovat z jeho zápisků to nejvýstižnější. Jeho anabáze začala v roce 1944 na Volyni:

„Armády 1. ukrajinského frontu se ve dnech 2. - 14. února zmocnily dvou největších měst na západní Ukrajině – Lucka a Rovna. Obsazení Volyně sovětskou armádou vytvořilo předpoklady pro vstup naší české menšiny do československých jednotek v SSSR. V západní části Volyně, která patřila dříve Polsku, sovětské okresní vojenské správy odesílaly tamní občany české národnosti k čsl. vojenským jednotkám, do kterých se dobrovolníci hlásili. A tak příchod volyňských Čechů umožnil vytvoření 1. československého armádního sboru v SSSR. Podle odvodních protokolů se k odvodu dostavilo 11451 volyňských mužů a žen (asi čtvrtina Čechů ze západní Volyně). Ve středu 5. března se michalovští Češi rozloučili před odchodem na vojnu v naší modlitebně. Kostel se naplnil do posledního místa. Teprve potom – po dojemném rozloučení s obcí a se svými drahými – vydali se branci na cestu do Rovna. Převážná část volyňských Čechů se stala příslušníky 3. čsl. samostatné brigády. Také jsem se dostal do této brigády. V květnu jsem se přihlásil do důstojnického kursu, který probíhal za Moskvou, u Razjaně. Dopravovali jsme se tam nejdřív v nákladním vlaku a pak v osobním, kde jsem před Charkovem přišel o svůj kufřík, ačkoliv jsem si ho před usnutím položil pod hlavu. To byla pro mě velká ztráta,protože kromě osobních věcí měl jsem v kufříku Bibli a zpěvník. Ve vlacích jsem vyslechl spoustu příběhů, které si volynští chlapci vyprávěli (zvláště o děvčatech).“

A zde jsou autentické zápisky z květnových dní:

Neděle 6. 5. 1945 Další pochod přes Fryšták na Holešov a Hulín. Dovídám se, že Dobroslav Koutecký je raněn. Kolem půlnoci dosažen Břest. Malé přestřelky. Vpravo od silnice je německá obrana.

Pondělí 7. 5. 1945 Ve 4 hod. jsme zahájili útok na Břest. Němci se zuřivě brání, avšak náš 4. prapor pronikl do poloviny osady. Němci zaútočili při podpoře 3 tanků a 1 samochodky (samohybného děla). Když ve 13.30 zahájili Němci útok, našich nováčků se zmocnila panika. Avšak naši dělostřelci zachovali klid a rozvahu, a palbou svých 76 mm děl (IPTAP) a 120 mm minometů přispěli k odražení nepřátelského útoku. Boj trval několik hodin. prapor měl 7 padlých, 37 raněných a 21 nezvěstných. V noci nepřítel své postavení v Břestu vyklidil, a tak zbytek noci byl klidný.

Úterý 8. 5. 1945 Přes Chropyni na Kojetín. Stržené mosty. pomalá přeprava přes vodní překážky. Navečer v Kojetíně. Noční pochod. Dovídáme se o konci války. všechny vojáky zachvátilo velké nadšení. prožíváme „bengálskou“ noc. Ze všech stran střelba do vzduchu. Hodně barevných střel! Vypadá to kolem dokola jako ohromný ohňostroj!

Středa 9. 5. 1945 další pochod kolem Plumlova – bez spánku a odpočinku.

Čtvrtek 10. 5. 1945 Přes Knínice na noc do Letovic (Jindřichov). Konečně i u nás složili Němci zbraně!

Pátek 11. 5. 1945 Díky koňským potahům máme dosáhnout Prahy za pět dní (40 km za den). V 11 hod. překročena hranice mezi Moravou a Čechy. - Polička. Tam, kde bydlí na vesnici Němci, jsou vyvěšeny bílé prapory. Potkáváme množství německých a maďarských zajatců – aspoň 5 tisíc. Spousta zbraní podél cest. Nocleh ve vesnici 8 km od Hlinska.

Sobota 12. 5. 1945 Chotěboř – Heřmaneč. Katolický pohřeb mladíka. Všichni mládenci a panny jdou před rakví. Jsou do sebe zavěšeni a oblečeni jako o konfirmaci. Rakev nesou také mládenci, doprovázeni družičkami. A dechová hudba hraje pohřební pochod. Pohřeb s hudbou jsem viděl poprvé. Na Michalovce se při pohřbech zpívalo.

Neděle 13. 5. 1945 Vilémovice, Golčův Jeníkov, Čáslav, Malešov, Malenovice – 10 km od Kolína. Za Čáslaví ustávají stopy války. Velká horka a spousta prachu.

Do Prahy 53 km po asfaltce … Uhříněves – 5 km od města. Ubytování v jedné vilové čtvrti v Dol. Počernicích, u dráhy, která vede na Wilsonovo nádraží. V pondělí 14. května dorazili jsme tedy do Prahy!“

To jsou ukázky z válečných zážitků poručíka Jiřího Tomeše, našeho blanenského spoluobčana, tak jak si je den po dni zapisoval.

V tento den vítězství, i když v Československu někde s prodlením způsobeným „organizačními zmatky“, se lidé upřímně radovali, že je konec strašné války. Bohužel, byl to i začátek konce vznikající 3. republiky. Právem se chlubil president Gottwald na schůzi 29. 6. 1949, že „Únor jsme připravovali od roku 1945“! podle Košického vládního programu byla dohodou zřízena národní fronta (NF) a výkonným orgánem moci byly národní výbory (NV), které vznikaly podle plánů KSČ pod odborným dohledem NKVD.

Tak jako jinde, i v Blansku byl připravován RNV (revoluční národní výbor). Sovětská rozvědka přes komunistickou odbojovou skupinu dala koncem března pokyn k přípravě RNV ale aby v něm nebyli lidé, kteří by mohli vytvořit opozici proti komunistům. Jedním z členů RNV byl i s. Barák, schopný mladý muž, který se později proslavil svou kariérou i pádem. Protože se předpokládaly námitky proti složení RNV, bylo dohodnuto jeho veřejné vyhlášení hned po osvobození v prvním nadšení bez zbytečného přemýšlení. Doba přeje připraveným, a to komunisti byli v Košicích i u nás. Bylo shromážděno asi 400 občanů před blanenskou radnicí, kteří s tímto aktem samozřejmě vyhlásili souhlas. Zástupci stran NF se rukou dáním zavázali, že budou společně pracovat pro novou republiku.

Co říci na závěr při vzpomínání na květnové dny roku 1945? Aby všechny oběti, které nelze vyčíslit, natož znát, nebyly marné. Aby se nám historie v jiné podobě trapně neopakovala. Toho se dá docílit tak, že budeme občany, kteří znají svoji minulost a jsou odpovědní za svoji přítomnost.

Za skutečný konec válek v Evropě budeme moci považovat až uvážené sjednocení Evropy, kde bude mít každý své důstojné místo.

Únor, měsíc mnoha různě důležitých událostí

Letos je to jen volba prezidenta a posílení KSČM. V minulém století se slavil hlavně tzv. „Vítězný únor“, kdy se legálně, podobně jak před patnácti lety Hitler v Německu, zmocnila moci v Československu komunistická strana. Bylo tak ukončeno plíživé ovládnutí Československa komunisty s podporou SSSR a po d dohledem velkého Stalina.

Po více než jednom roce (29. června 1949) na schůzi Gottwald vysvětloval: „Také únor jsme připravovali od roku 1945 a konkrétně od roku 1947“. Od srpna 1947 téměř tři měsíce vypracovalo komunistické vedení taktický postup pro svůj boj o mocenský monopol (5 variant)!

25. 2. 1948 byla ukončena vládní krize vyvolaná komunisty. Její průběh byl zabezpečen tajnou i veřejnou bezpečností ovládanou od roku 1945 komunisty, soukromou stranickou armádou, tak zvanými lidovými milicemi, akčními výbory, které paralyzovaly ostatní strany i ministerstva (jeden byl i v kanceláři prezidenta) a také Zápotockého ROH (kdo se nezúčastnil generální stávky, byl propuštěn ze zaměstnání). Nečinnost armády byla zajištěna osobou ministra obrany – bezpartijním straníkem. Ostatní strany vyzývaly ke klidu, zatímco KSČ mobilizovala. Vynucený podpis prezidenta Beneše byl jen formalitou, aby bylo zachováno zdání legality. S výsledkem vládní krize spokojený předseda vlády komunista Gottwald mohl prohlásit z balkónu ke zmobilizovaným straníkům a sympatizantům, kteří byli svezeni ze širokého okolí, aby zaplnili náměstí: „Právě jsem se vrátil z Hradu ...“. Filmový záznam zaplněného náměstí byl ozvučen řevem nácků na norimberském sjezdu.

Co při vynuceném podpisu prezident prohlásil, asi nezná ani Vojtěch Filip, současný předseda českých komunistů: „Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy pánové a Vámi vedená strana, si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Prezidentu Osvoboditeli: Věrni zůstaneme. Činím to jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat.“ Snad si vzpomněl na první Gottwaldův projev v parlamentu 21. prosince 1929 a pochopil leč pozdě, že ze Stalinova učně se stal statný tovaryš. „... a my se chodíme do Moskvy učit ...“ (Gottwald, Spisy I str. 311 – 323).

Tento se slavil nepřetržitě od roku 1949 do roku 1989 přehlídkou soukromé armády komunistické strany a projevy. Pro Západ měl československý „Vítězný únor“ podobný význam jako 15. březen 1939. Byl posledním hřebíkem do rakve optimistů, kteří věřili možnosti spolupráce s komunisty. Věřili pak již jen, slovy Lenina, „užiteční idioti“. Z oslavných projevů vyplynulo, že komunisté viděli v Národní frontě na rozdíl od nekomunistických stran především prostředek k realizaci svých mocenských záměrů (Lenin, Stát a revoluce).

Tomuto únoru předcházela 25. 2. 1917 (dle pravoslavného kalendáře) únorová revoluce v Petrohradě, která ukončila existenci carského Ruska. To umožnilo Masarykovi odcestovat do Ruska a začít organizovat naše legie. Po bitvě u Zborova padla i nedůvěra prozatímní vlády k našim legionářům a Kerenskij uznal, že se mýlil. Pádu carismu využilo ale vilémovské Německo, které umožnilo Leninovi s 32 komplici návrat do Ruska. Jeho finanční podporou přes zprostředkovatele přispělo k úspěchu říjnové bolševické revoluce, s tragickými následky pro Rusko i svět.

V roce 1919 byla 25. února na tajné schůzi Národního shromáždění uzákoněna koruna československá jako měna ČSR.

V roce 1969 skonal 25. února Jan Zajíc – „pochodeň č. 2“.

To myslím byly pro nás nejvýznamnější 25. únory ve 20. století.

V dřívějších stoletích nastaly tyto zajímavé události. V roce 1260 přišli do Prahy flagelandi. V roce 1634 byl v Chebu zavražděn momentálně módní Albrecht z Valdštejna.

28. říjen

V současnosti slavíme tento den, jako den vzniku československého státu. Republika byla vyhlášena 14. 11. 1918 a byly zrušeny šlechtické tituly. Málem jsme tento druhý podzimní svátek neměli. Někteří „pravicoví“ poslanci, asi pod dojmem z posledních let, byli toho názrou, že v torzu masarykovské republiky není co oslavovat. Prý nám stačí jen kníže Václav svatý, a tedy oslava přemyslovského státu. Za knížete Václava měl tento stát přibližně stejnou rozlohu, jako současná ČR. Se samotným knížetem Václavem to bylo stejně trochu jinak, než nám líčí legendy. Ale tradice je tradice.

Během 20. století se v tento den slavilo ledaco. Za protektorátu, kdy jsme byli součástí třetí říše národa německého, se mohutně slavili svatí Šimon a Juda – patroni ztracených věcí, tedy také Československa. Za časů rudého práva, kdy jsme byli součástí tzv. tábora míru a socialismu se slavilo v tomto pořadí: den znárodnění 1945 jako významný den ČSSR a pak vyhlášení samostatnosti státu Čechů a Slováků v roce 1918 a za třetí schválení zákona o čs. federaci z roku 1968. Tento den bychom též mohli slavit jako den zdravého rozumu, skončila totiž karibská krize. Štěstí měl celý svět, že se studená válka nezměnila v horkou. My bychom se jí zúčastnili již potřetí ve 20. století ve své většině na té špatné straně. Na to vše je dobré si vzpomenout při oslavě naší první sametové revoluce ve 20. století. Je paradoxní, že vlastně vypukla omylem a zaskočila vůdce národního odboje na cestách, ale vypukla v pravý čas. Kdyby tento den Národní výbor (NV) nesáhl po samostatnosti, musel by Rakousko podepírat, jako již mnohokrát v historii.

Přes naprostý krach dobyvačných plánů císařského Německa toto se nehodlalo smířit s tím, že by mu válka nepřinesla žádné územní zisky. Chtělo se alespoň částečně uspokojit na úkor dosavadního spojence. Počítalo s rozpadem Rakousko-Uherska, ale vůbec mu do plánů nezapadal vznik československého státu, který by ohrožoval nadvládu Němců v jejich „Mitteleurope“. Německý generál Ludendorff předložil 14. října 1918 memorandum, které konstatovalo, že se již nedá zabránit vytvoření českého ani jihoslovanského státu. Proto navrhl neodkladně začlenit k Německu všechny oblasti Předlitavska, kde žijí Němci. Těmto plánů nahrávali rakouští Němci se svým velkoněmectvím.

16. října vydal císař Karel manifest o vytvoření spolku národních států, ten se ovšem netýkal Uher a počítal se zřízením německých Čech. NV tento plán odmítl s tím, že česká otázka se nemůže řešit bez souhlasu a dorozumění s mezinárodně uznanou národní radou v Paříži, v jejímž čele stál profesor Masaryk. Němcům císařův manifest vyhovoval – němečtí poslanci z Předlitavska vyhlásili 21. října ve Vídni samostatný stát – Republik Deutschösterreich (republiku Německá-východní-říše). Němci z Čech a Moravy požadovali zřízení provincií Deutschböhmen (v západních a severních Čechách) a Sudetenland (na severní Moravě a ve Slezsku). Za této situace odjížděla česká delegace do Curychu – to uklidnilo rakousko-uherskou vládu, že se v Čechách nic dít nebude, když jsou čelní představitelé pryč.

V pondělí 28. října probíhala porada ve Švehlově bytě o vyhlášení československého státu podle usnesení NV. Když se účastníci schůzky rozcházeli, spatřili na Václavském náměstí jásající davy. Pražané si totiž vyložili odpověď ministerského předsedy hraběte Andrasyho na nótu prezidenta Wilsona - „monarchie svoluje, aby si Čechové rozhodovali o své budoucnosti sami“ - jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali sami jednat. Řádový kněz a poslanec za agrární stranu Dr. Zahradník pod sochou knížete Václava proklamuje nezávislý československý stát, po něm vystupují další řečníci. Pak dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. Mluvčí vyzvali železničáře, aby rozeslali do všech stran telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.“ Tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat.

Vystoupení lidu zaskočilo předáky NV, ale ti nezaváhali. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. Svým jednáním se stali slavnými „Muži 28. října“. Jejich rozhodným postupem byl vývoj událostí zvládnut sametově. Aby nedošlo k revolučním excesům, vyhlásili představitelé NV ihned, že zákony zatím platí beze změny – tedy právní kontinuitu. Vzali na sebe odpovědnost a přijali přísahu věrnosti československému státu, který ještě de iure neexistoval, od úředníků monarchie. První zákony vypracoval Alois Rašín ihned. Tento právní dokument vyhlásil vznik československého státu, jehož státní formu později určí Národní shromáždění po domluvě s Československou národní radou v Paříži.

Odpoledne 28. října navrhl E. Beneš, aby delegace NV vydala prohlášení, které by schválilo postup prozatímní vlády, a to bez informací z Prahy. V tento den se také na Sibiři loučili legionáři s plukovníkem Švecem – obětí bolševické agitace mezi legionáři.

Vojenské velitelství v Praze kapitulovalo 30. října, celé Rakousko-Uhersko skutečně kapitulovalo 3. listopadu a Německo 11. listopadu – to byl definitivní konec I. světové války. Tento den se nyní slaví jako den veteránů. Mír byl podepsán 28. června 1919.

Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy u některých Rakušanů je pochopitelné. Jejich východní říše se smrskla na malý evropský stát, stejně jako Uhry. Bohužel i u nás se najdou ještě nějací nekritičtí ctitelé Rakouska. Neberou na vědomí, že se Rakousko po porážce od Bismarckova Německa změnilo v Rakousko-Uhersko, které bylo ve vleku císařského Německa a jeho světovládných plánů. V době úspěchu vojsk centrálních mocností se naplno projevili cíle v programu „požadavky na nové uspořádání po válce“. Někteří monarchisté se nás snaží přesvědčit, že blahoslavený Karel I. bude naším druhým svatým vladařem, a že je to vlastně přemyslovec. My budeme slavit důstojně a s vděčností k předkům, kteří tuto složitou situaci tak vynikajícím způsobem zvládli.

11. listopad - Den válečných veteránů

Shodou okolností se 11. listopadu v zemích s křesťanskou tradicí slaví svátek svatého Martina z Tours, který byl veterán římského vojska, ale Den veteránů má svůj původ jinde. V roce 1918 byla 11. 11. v 11 hodin příměřím s Německem ukončena krvavá předehra XX. století ­ I. světová válka ­ největší a nejstrašnější válečný konflikt, který do té doby lidstvo poznalo. Tento den se stal na paměť obětem války v demokratických zemích Evropy, v USA a v Kanadě Dnem veteránů. Symbolem tohoto dne se stal vlčí mák, rostlina, která kvetla na zdevastované půdě bojišť. Rozšíření tohoto symbolu dopomohla snad nejvíc báseň kanadského vojenského lékaře Johna Alexandra McCrae, kterou napsal v roce 1915, ale sám se konce války nedožil:

Na polích ve Flandrech.

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře, mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanony jen svoji píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.

Bohužel zkušenost první světové války nezamezila vypuknutí další o 2 desetiletí později. Evropské státy po válce založili Společnost národů, která měla zamezit opakování takových mezinárodních konfliktů. V letech 1923-1928 se v činnosti Společnosti národů významně angažoval šéf československé diplomacie a pozdější československý prezident Edvard Beneš, který byl v těchto letech členem řídících orgánů společnosti.

Naneštěstí krátkozrakost politiků evropských velmocí, mezi kterými bylo málo státníků, nechala převážit úzkoprsé zájmy a nezabránila pokusu Hitlerova nacistického Německa o revanš za 1. světovou válku. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946. Vítězné státy druhé světově války se rozhodly některé struktury Společnosti národů transformovat do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala. Na vzniku OSN se opět podílel československý ministr zahraničí, v tomto případě Jan Masaryk. I když tato organizace jistě také není dokonalá, je pravdou, že od založení OSN horký válečný konflikt světového rozsahu nepropukl. Na starém kontinentu navíc máme velkou naději a příslib v procesu evropské integrace, který snad způsobí to, že Evropa se již v budoucnu nestane ohniskem světové války.

11. listopadu se tedy hlásíme k odkazu všech, kteří se konce válečných útrap nedočkali a položili své životy za náš mírový život. Také myslíme na ty veterány, kteří dosud mezi námi žijí, na přímé účastníky bojů II. světové války. Tento den je příležitostí vyzdvihnout československé vlastence, kteří za svobodné soužití mezi národy a obnovení Československa bez váhání dali všanc své životy, a často také ohrozili životy svých rodin, které zůstali v protektorátu.

Pokud zapomeneme, jak snadno jsme svobodu v minulém století 2x ztratili a jak obtížně ji získávali zpět, může se také stát, že si tuto zkušenost v jiné formě zopakujeme.

28. září Den české státnosti

Je to den volna, tak to berou občané tohoto státu. Neliší se tím moc od předků, i když jejich důvody jsou trochu jiné. Již svatý Vojtěch si stěžoval, že Čechové světí svátky nepořádně a dokonce prý kvůli tomu odešel uraženě z Čech. Svátek by ovšem neměl být jenom dnem, kdy se nepracuje. Ve svátek by se mělo slavit či aspoň se zamyslet nad smyslem svátku. O to se jako prostý občan a člen ČsOL pokusím na úrovni svých znalostí. Tento den mají svátek Václavové po prvním z nich - knížeti Václavovi svatém vévodovi české země, který byl prý tento den zavražděn bratrem Boleslavem. I když je tento násilný čin vůči bratrovi chatrně doložený a nebyl nikdy objasněný, podobně jako mnoho jiných v naší historii (např. Václav III.). Na toho prvního Václava si vzpomínáme, když nám něco skutečně či domněle hrozí. Naposledy pokud si vzpomínám to byl výstup druhého presidenta Václava na bájný Blaník u příležitosti našeho vstupu do EU.
Jestli chtěl něco sdělit bájným rytířům v Blaníku, měl raději vyrazit na Moravu v Rudce u Kunštátu, tam by je našel i s jejich následovníky legionáři. Napadá mě, jakpak by na tuto událost reagoval král Jiří z Poděbrad?
Podle legend tedy tento den zemřel skvělý křesťanský panovník míru a zrodil se světec i první český stát. Legenda, kterou spoluvytvářel bratrovrah Boleslav. Václav svatý je za panovníka míru považován pro svůj státnický přístup při bojích o svrchovanou vládu nad Čechami. Nejznámější je případ podrobení kouřimského vládce Radslava, kdy nevyužil svého vítězství k přímému opanování knížectví. Asi zvážil své reálné možnosti.
Dalším důkazem vykládaným podle potřeby různě je jeho podrobení se Jindřichovi I. Vzhledem k prostředkům které měl k obraně, vyřešil spor způsobem „civilizovaným“ . Namísto boje spojeného s ničením a pustošením uvolil se platit výkupné tzv. daň míru - tributum pacis. Těch slavných 300 volů a 120 hřiven stříbra. Údaje se ale liší. Tento závazek však neznamenal, jak se někdy traduje, mocenské podřízení se říši. Vždyť i ona sama se zavázala v 1. polovině 10. století platit tribut Maďarům. Při této příležitosti je dobré si vzpomenout na postup presidenta Beneše, který byl k něčemu podobnému přinucen roku 1938 ve jménu evropskému míru svými spojenci. Tento Václavův závazek ale vedl k vnitřním komplikacím, které byly ukončeny jeho vraždou Boleslavovými družiníky. Ale Václavova úloha není jen trpná oběť v základech státu. On pochopil, že je třeba v zájmu přežití přemyslovského státu, převzít princip římské organizace státu, práva a církve. Byla to skutečně otázka života nebo smrti, jak vidíme u sousedních kmenů.
Ale kníže Václav vládl ještě kmenovým „demokratickým“ Čechám. Skutečný stát založil Boleslav I. Ihned zahájil „občanskou válku“, které se Václav vyhýbal. Protože v této době onemocněl a zemřel Jindřich I., spory o jeho následnictví opozdily reakci na dění v Čechách, které se projevilo ukončením platby daně. Boleslav táhl od hradu k hradu a porážel ostatní knížata a v dobytých oblastech stavěl správní hrady a kostely. byl to on, kdo šířil křesťanství, razil mince, vybíral daně od lidí a zavedl i test smrti. Hlavně budoval početnou armádu – další to základ státu a zajištění jeho existence. Jak přitom nevzpomenout vzniku našich legií, bez kterých by nebyla naše samostatnost. Lidem se to ale nelíbilo a vzpomínali na staré dobré časy. Tak jak to líčí naše legendy, či anglická koleda o dobrém králi Václavovi.
Císař Ota I. vyrazil roku 936 udělat „pořádek“ do Čech. Ale Boleslav jej porazil. Po 14 letech boje s říší uzavřel Boleslav poctivý mír, jak čteme a zdá se že bez poplatků. Již se o nich nemluví. Společně pak bojovali v nejvýznamnější evropské bitvě roku 955 proti Maďarům na říčce Lechu. Tito nebezpeční kočovníci zde ztratili velkou část svých vojsk a oslabení jejich moci bylo takové, že ukončili své výboje a usadili se v Panonii. 50 let po této bitvě se zrodil maďarský stát ovládaný dynastií Arpádovců. Poddání císaři neomezilo Boleslavovu snahu o zvětšení svého panství. S jeho jménem a jménem jeho syna Boleslava II. jsou spojeny územní zisky. Český stát se tehdy zvětšil o Slezsko, Moravu, západní Slovensko, Krakovsko a Červenou Rus až po Volyň. Tato expanze by nebyla možná bez vnitřní stability. Raně středověký stát stál i padal s osobou panovníka. Bylo proto výhodné, či spíš nezbytné, že si Boleslav II. (pobožný) pořídil v rozmezí let 972 až 975 věčného patrona knížete svatého Václava, který do ničeho nemluvil, ale na něhož se bylo možné odvolávat. To platí dodnes. Čechové byli „čeledí“ knížete svatého Václava, skrze kterého trvá i země česká navěky. Další významné datum – vyvraždění Slavníkovců roku 935 coby sjednocení země je omyl. Palacký psal ve svých dějinách, že Čechy byly snad jednotné od dob praotce Čecha. Proti byli němečtí historici a vylíčili Slavníkovce jako konkurenty Přemyslovců. Jednalo se ale jen o soukromou pomstu Vršovců na Slavníkovcích. Vše se dá zjistit z legendy o svatém Vojtěchovi (aneb za vším hledej ženu). Dokonce o této akci snad ani Boleslav nevěděl. Bojovníci Slavníkovců byli v té době ukázněně na tažení v Boleslavově vojsku s císařem Otou III. proti Luticům.
28. září bývalo v nejstarším přemyslovském státě velkým státním svátkem. Tento den byl věnován starosti o řád země a její „mír“. Jakpak nás letos překvapí naši zástupci? Dočasní panovníci, které si Čechové zvolili, tento mír jen spravovali. byli úředníky věčného knížete Václava. Mír byl smyslem vlády. K dokonalosti toto dovedl Karel IV.
Vládnoucí kníže pořádal veliké hody pro „všechny Čechy“. Při této příležitosti se konal velký sněm, na němž se projednávali zemské záležitosti a zasedal také soud, který řešil spor všech svobodných Čechů. Poslušnost nevyžadoval právě vládnoucí kníže, nýbrž kníže věčný, ztělesňující řád a pořádek.
Ale opusťme již dávnou minulost, kde je toho ještě mnoho k vyjasňování a věnujme se vzniku novodobého státu v minulém století. Jedním z jeho základních kamenů byla armáda. V Kyjevě na svatého Václava podle pravoslavného kalendáře 11. října 1914 před katedrálou svaté Sofie, vystavěnou již v roce 1037 podle vzoru sofijského chrámu v Konstantinopoli (Istanbulu) knížetem Jaroslavem I, přísahalo 700 statečných čechoslováků. Takzvaní „Starodružiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Pro Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské. Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. září 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády a bez této armády by nebylo Československa.
A ještě jednou svatý Václav: republika byla vyhlášena 28. října v Praze právě pod jeho sochou.
Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat či zapomínat. Zapomínat je ale nebezpečné, to bychom se vlastní vinou po právu rozplynuli v té Evropě jak ta kostka cukru. Jedinečnost Evropy spočívá v tom, že se skládá z mnoha států a národů, ale sdílí společnou kulturu a takovou snad i zůstane spolu s námi.

28. září – Den české státnosti

Státní svátek – průběh bude asi obvyklý – jak to u nás při státních svátcích chodí.
Roku 1925 v důvodové zprávě k návrhu zákona o nedělích, svátcích a památných dnech bylo uvedeno: „... Aby nebyl ničím rušen historický státní význam tohoto dne, platí proň nejen předpisy o svátečním klidu ve školách a úřadech jako pro ostatní památné dny republiky, nýbrž vztahují se naň veškeré předpisy o nedělním klidu a zabezpečuje se účinnými opatřeními jeho důstojná zevní oslava.“
Co ale tento den budeme slavit? „Rytíře“ z dvacetikačky a tedy vlastně bratrovraždu, pravděpodobně z roku 935, kterou můžeme zařadit k těm ostatním – Kain a Abel či Romulus a Remus?
Vévoda Václav je vzpomínán, když je zle. Sice naposledy jeden jeho jmenovec hledal jeho spící rytíře na Blaníku při našem vstupu do EU. Asi nevěděl, že se přestěhovali na klidnější Moravu, do jeskyně v Rudce u Kunštátu, spolu se svými následovníky – legionáři.
A nebo spíš budeme vzpomínat výročí roku 995 – skutečně historického státnického počinu, kdy zaútočily ozbrojené čety knížete Boleslava II. na hradiště Libice nad Cidlinou, které bylo sídlem konkurenčního rodu Slavníkovců. Po vyvraždění konkurence, až na výjimku dalšího svatého – Vojtěcha, byl dokončen proces kmenového sjednocování země – zrodil se český přemyslovský stát.
Ale myslím si, že bychom měli hlavně vzpomenout 700 statečných mužů, kteří v tento den, podle pravoslavného kalendáře roku 1914, přísahali v carském Rusku na náměstí před Sofijským chrámem v Kyjevě. Takzvaní „Starodužiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Po Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské.
Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. 9. 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády. Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat, či zapomínat. Zapomínat je ale velmi nebezpečné!

9. 5. 1915

Že před šedesáti lety skončila v květnu 2. světová válka v Evropě a v září v Asii bude jistě dostatečně vzpomenuto. Ale že problematický 9. květen má pro nás též starší historii asi ví málo kdo.

V neděli 9. května 1915 vyrazila česká rota cizinecké legie „NAZDAR“ společně s rotou polskou a belgicko-lucemburskou severně od Arrasu do útoku. Zadaný úkol splnili víc než skvěle, ale postupovali tak rychle, že nedošly zálohy a zbytky nasazených jednotek se večer musely stáhnout (jaká podoba se Zborovem a Sokolovem). Mezi jinými padl první český důstojník ve Francii poručík V. Dostál i praporečník K. Bezdíček a s ním zmizel i prapor roty „NAZDAR“, na nějž dobrovolníci ve městě Bayonne přísahali.

Po bitvě bylo armádním velitelstvím vysloveno „lichotivé“ uznání ve vojenském věstníku francouzské republiky: „Nikdy ještě v této zákopové válce trvající již 7 měsíců nebylo ani Němci ani našimi vojáky dosaženo tak skvělého úspěchu“

Pro setinu „NAZDAR“ byl 9. květen 1915 nejen dnem nesmrtelné slávy, ale také zkázy. Toho dne přestal samostatný oddíl ve francouzském vojsku dočasně existovat, protože nebyly k dispozici žádné zálohy, z nichž by bylo možné stav roty doplnit. Z 250 příslušníků české roty jich v tomto boji 42 padlo a dalších 90 bylo zraněno. Ale to byl teprve začátek ozbrojeného odboje proti Rakousku-Uhersku. V létě 1918 vznikly čs. legie ve Francii, coby regulérní československé vojsko. Z fronty tehdy bylo staženo dosud žijících asi 50 příslušníků původní české roty „NAZDAR“ a byli zařazeni do řad čs. vojska ve Francii.