Po únorové revoluci v roce 1917, která ukončila vládu cara Mikuláše II., se moci ujala „Prozatímní vláda“, ta však uskutečňováním svých idealistických plánů v ruských podmínkách způsobila chaos. Umožnila sice příjezd Masaryka, ale zároveň i Lenina – toho pod patronací a s finanční pomocí císařského Německa, které počítalo s jeho pomocí při vyřazení Ruska z účasti na válce, což jim také splnil.
Masaryk se pokoušel přesvědčit Prozatímní vládu o prospěšnosti našich jednotek, leč marně.
Ministr Kerenský formování československé jednotky zastavil a chystal se ji zrušit. Byl totiž toho názoru, že Češi jsou šovinisté, což bylo pro něj, jako nocionálního revolucionáře ESERA, nepřijatelné. V tomto názoru jej utvrdil i velitel kyjevského vojenského okruhu, který vypracoval pro vládu důvěrné memorandum, v němž dokazoval, že Češi nejsou pro ruskou revoluci dost spolehliví a že jejich existence se příčí mezinárodnímu právu – v tom měl pravdu a s tím museli legionáři v případě zajetí počítat.
Nabídka Prozatímní vlády k míru bez anexí a reparací byla odmítnuta. Tvrdá realita přinutila Prozatímní vládu změnit svou idealistickou pacifistickou politiku – rozhodla se provést ofenzívu, která by vytlačila nepřátelská vojska z území Ruska. Po jejím úspěchu chtěla zastavit vojenské operace a vyhlásit mír.
Tato bezesporu riskantní akce, která je známa jako Kerenského ofenzíva, by při úspěchu překazila Leninovým bolševikům jejich plány na získání neomezené vlády, ti proto měli životní zájem na jejím neúspěchu.
Kerenský byl přesvědčen, že ofenzíva, zahájená gardovými pluky a dobrovolníky, po prolomení fronty ovlivní řadové jednotky, které je budou následovat. „Čechoslováci“ využili této jedinečné příležitosti a přihlásili naši brigádu do této akce. Nepřítel byl ovšem od bolševiků o připravované ofenzívě dobře informován a připravil se ji zvrátit ve svůj prospěch.
Před očekávanou ruskou ofenzívou provedl vrchní velitel inspekci a to, co zjistil, jej uspokojilo a důvěrou očekával ruský útok.
Útok začal 1.-2.7. u Zborova. Hlavním cílem útoku u Zborova bylo dobytí a obsazení dominantního opevněného vrchu Mogila a v případě úspěchu dále útočit směrem na Lvov.
To měl za úkol 49. sbor, v němž byla začleněna i československá brigáda. Ta ale byla pro špatné vybavení zařazena na vedlejší úsek ( … kulomety budete mít, až je ukořistíte … ). Nevycvičenost dle ruských předpisů se projevila jako výhoda. Nešablonovitý útok, ve skupinkách po několika mužích, pro který se vžil název „taktika bojových hloučků“, měl úspěch. Zděšené hlášení do štábu znělo: „Útočí jako kočky“. Útočili proti trojnásobné přesile ve výborně opevněných zákopech. Až po dobytí prvních zákopů zjistili, že proti sobě bojují Češi . Historickou kuriozitou je skutečnost, že u Zborova proti sobě bojovali dva budoucí komunističtí prezidenti. Za císaře Gottwald v hodnosti desátníka a podle svého tvrzení byl zde raněn, což bylo oceněno dalším vyznamenáním, záslužným křížem na stuze,a na straně legií Svoboda.
Výsledek bitvy byl pozoruhodný. 3 500 čechoslováků zajalo EVIDOVANÝCH 4 200 CaK vojáků a důstojníků různých národností monarchie, nehledě k vojenskému materiálu, který hned využili.
Ztráty brigády byly značné – celá ¼ z toho přímo v boji – padlo 167 bratrů. Cesta na Lvov byla otevřena průlomem do hloubky 4,5km a šířky 12km. Brigáda zaujala obranné postavení a vyzbrojena ukořistěnými zbraněmi odrazila několik pokusů říšskoněmeckých jednotek o protiútok. Sama splnila úkol celého sboru.
Výsledek bitvy měl význam hlavně politický, pro československý zahraniční odboj přelomový.
Dojem, který tento výkon vyvolal, změnil postoj Kerenského a na jeho základě 17.7. vydal Brusilov rozkaz, jímž povolil obnovení náboru dobrovolníků do našich legií.
Pro Masaryka byly legie klíčové. Když v únoru 1916 zakládal československou vládu (ještě neexistujícího) Československa, postavil svůj program právě na vytvoření vojenských jednotek, působících v rámci spojeneckých zemí.
Nasazení našich legionářů v Haliči čekal s velkým napětím.
Bitva u Zborova překonala všechna očekávání.
„Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím. V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli jsme se omezit na deklamace.
Vděčná paměť bratřím borovským padlým i živoucím.
Bez legionářů bychom tu republiku neměli.“
Co k tomu víc dodat? Snad jen to, že bez Masaryka, Štefánika a Beneše bychom dopadli jako další spojenci dohody (arabové)…
Více se najde v obsáhlé literatuře dobové i současné.
