úterý 12. února 2008

Únor, měsíc mnoha různě důležitých událostí

Letos je to jen volba prezidenta a posílení KSČM. V minulém století se slavil hlavně tzv. „Vítězný únor“, kdy se legálně, podobně jak před patnácti lety Hitler v Německu, zmocnila moci v Československu komunistická strana. Bylo tak ukončeno plíživé ovládnutí Československa komunisty s podporou SSSR a po d dohledem velkého Stalina.

Po více než jednom roce (29. června 1949) na schůzi Gottwald vysvětloval: „Také únor jsme připravovali od roku 1945 a konkrétně od roku 1947“. Od srpna 1947 téměř tři měsíce vypracovalo komunistické vedení taktický postup pro svůj boj o mocenský monopol (5 variant)!

25. 2. 1948 byla ukončena vládní krize vyvolaná komunisty. Její průběh byl zabezpečen tajnou i veřejnou bezpečností ovládanou od roku 1945 komunisty, soukromou stranickou armádou, tak zvanými lidovými milicemi, akčními výbory, které paralyzovaly ostatní strany i ministerstva (jeden byl i v kanceláři prezidenta) a také Zápotockého ROH (kdo se nezúčastnil generální stávky, byl propuštěn ze zaměstnání). Nečinnost armády byla zajištěna osobou ministra obrany – bezpartijním straníkem. Ostatní strany vyzývaly ke klidu, zatímco KSČ mobilizovala. Vynucený podpis prezidenta Beneše byl jen formalitou, aby bylo zachováno zdání legality. S výsledkem vládní krize spokojený předseda vlády komunista Gottwald mohl prohlásit z balkónu ke zmobilizovaným straníkům a sympatizantům, kteří byli svezeni ze širokého okolí, aby zaplnili náměstí: „Právě jsem se vrátil z Hradu ...“. Filmový záznam zaplněného náměstí byl ozvučen řevem nácků na norimberském sjezdu.

Co při vynuceném podpisu prezident prohlásil, asi nezná ani Vojtěch Filip, současný předseda českých komunistů: „Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy pánové a Vámi vedená strana, si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Prezidentu Osvoboditeli: Věrni zůstaneme. Činím to jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat.“ Snad si vzpomněl na první Gottwaldův projev v parlamentu 21. prosince 1929 a pochopil leč pozdě, že ze Stalinova učně se stal statný tovaryš. „... a my se chodíme do Moskvy učit ...“ (Gottwald, Spisy I str. 311 – 323).

Tento se slavil nepřetržitě od roku 1949 do roku 1989 přehlídkou soukromé armády komunistické strany a projevy. Pro Západ měl československý „Vítězný únor“ podobný význam jako 15. březen 1939. Byl posledním hřebíkem do rakve optimistů, kteří věřili možnosti spolupráce s komunisty. Věřili pak již jen, slovy Lenina, „užiteční idioti“. Z oslavných projevů vyplynulo, že komunisté viděli v Národní frontě na rozdíl od nekomunistických stran především prostředek k realizaci svých mocenských záměrů (Lenin, Stát a revoluce).

Tomuto únoru předcházela 25. 2. 1917 (dle pravoslavného kalendáře) únorová revoluce v Petrohradě, která ukončila existenci carského Ruska. To umožnilo Masarykovi odcestovat do Ruska a začít organizovat naše legie. Po bitvě u Zborova padla i nedůvěra prozatímní vlády k našim legionářům a Kerenskij uznal, že se mýlil. Pádu carismu využilo ale vilémovské Německo, které umožnilo Leninovi s 32 komplici návrat do Ruska. Jeho finanční podporou přes zprostředkovatele přispělo k úspěchu říjnové bolševické revoluce, s tragickými následky pro Rusko i svět.

V roce 1919 byla 25. února na tajné schůzi Národního shromáždění uzákoněna koruna československá jako měna ČSR.

V roce 1969 skonal 25. února Jan Zajíc – „pochodeň č. 2“.

To myslím byly pro nás nejvýznamnější 25. únory ve 20. století.

V dřívějších stoletích nastaly tyto zajímavé události. V roce 1260 přišli do Prahy flagelandi. V roce 1634 byl v Chebu zavražděn momentálně módní Albrecht z Valdštejna.