Je to den volna, tak to berou občané tohoto státu. Neliší se tím moc od předků, i když jejich důvody jsou trochu jiné. Již svatý Vojtěch si stěžoval, že Čechové světí svátky nepořádně a dokonce prý kvůli tomu odešel uraženě z Čech. Svátek by ovšem neměl být jenom dnem, kdy se nepracuje. Ve svátek by se mělo slavit či aspoň se zamyslet nad smyslem svátku. O to se jako prostý občan a člen ČsOL pokusím na úrovni svých znalostí. Tento den mají svátek Václavové po prvním z nich - knížeti Václavovi svatém vévodovi české země, který byl prý tento den zavražděn bratrem Boleslavem. I když je tento násilný čin vůči bratrovi chatrně doložený a nebyl nikdy objasněný, podobně jako mnoho jiných v naší historii (např. Václav III.). Na toho prvního Václava si vzpomínáme, když nám něco skutečně či domněle hrozí. Naposledy pokud si vzpomínám to byl výstup druhého presidenta Václava na bájný Blaník u příležitosti našeho vstupu do EU.
Jestli chtěl něco sdělit bájným rytířům v Blaníku, měl raději vyrazit na Moravu v Rudce u Kunštátu, tam by je našel i s jejich následovníky legionáři. Napadá mě, jakpak by na tuto událost reagoval král Jiří z Poděbrad?
Podle legend tedy tento den zemřel skvělý křesťanský panovník míru a zrodil se světec i první český stát. Legenda, kterou spoluvytvářel bratrovrah Boleslav. Václav svatý je za panovníka míru považován pro svůj státnický přístup při bojích o svrchovanou vládu nad Čechami. Nejznámější je případ podrobení kouřimského vládce Radslava, kdy nevyužil svého vítězství k přímému opanování knížectví. Asi zvážil své reálné možnosti.
Dalším důkazem vykládaným podle potřeby různě je jeho podrobení se Jindřichovi I. Vzhledem k prostředkům které měl k obraně, vyřešil spor způsobem „civilizovaným“ . Namísto boje spojeného s ničením a pustošením uvolil se platit výkupné tzv. daň míru - tributum pacis. Těch slavných 300 volů a 120 hřiven stříbra. Údaje se ale liší. Tento závazek však neznamenal, jak se někdy traduje, mocenské podřízení se říši. Vždyť i ona sama se zavázala v 1. polovině 10. století platit tribut Maďarům. Při této příležitosti je dobré si vzpomenout na postup presidenta Beneše, který byl k něčemu podobnému přinucen roku 1938 ve jménu evropskému míru svými spojenci. Tento Václavův závazek ale vedl k vnitřním komplikacím, které byly ukončeny jeho vraždou Boleslavovými družiníky. Ale Václavova úloha není jen trpná oběť v základech státu. On pochopil, že je třeba v zájmu přežití přemyslovského státu, převzít princip římské organizace státu, práva a církve. Byla to skutečně otázka života nebo smrti, jak vidíme u sousedních kmenů.
Ale kníže Václav vládl ještě kmenovým „demokratickým“ Čechám. Skutečný stát založil Boleslav I. Ihned zahájil „občanskou válku“, které se Václav vyhýbal. Protože v této době onemocněl a zemřel Jindřich I., spory o jeho následnictví opozdily reakci na dění v Čechách, které se projevilo ukončením platby daně. Boleslav táhl od hradu k hradu a porážel ostatní knížata a v dobytých oblastech stavěl správní hrady a kostely. byl to on, kdo šířil křesťanství, razil mince, vybíral daně od lidí a zavedl i test smrti. Hlavně budoval početnou armádu – další to základ státu a zajištění jeho existence. Jak přitom nevzpomenout vzniku našich legií, bez kterých by nebyla naše samostatnost. Lidem se to ale nelíbilo a vzpomínali na staré dobré časy. Tak jak to líčí naše legendy, či anglická koleda o dobrém králi Václavovi.
Císař Ota I. vyrazil roku 936 udělat „pořádek“ do Čech. Ale Boleslav jej porazil. Po 14 letech boje s říší uzavřel Boleslav poctivý mír, jak čteme a zdá se že bez poplatků. Již se o nich nemluví. Společně pak bojovali v nejvýznamnější evropské bitvě roku 955 proti Maďarům na říčce Lechu. Tito nebezpeční kočovníci zde ztratili velkou část svých vojsk a oslabení jejich moci bylo takové, že ukončili své výboje a usadili se v Panonii. 50 let po této bitvě se zrodil maďarský stát ovládaný dynastií Arpádovců. Poddání císaři neomezilo Boleslavovu snahu o zvětšení svého panství. S jeho jménem a jménem jeho syna Boleslava II. jsou spojeny územní zisky. Český stát se tehdy zvětšil o Slezsko, Moravu, západní Slovensko, Krakovsko a Červenou Rus až po Volyň. Tato expanze by nebyla možná bez vnitřní stability. Raně středověký stát stál i padal s osobou panovníka. Bylo proto výhodné, či spíš nezbytné, že si Boleslav II. (pobožný) pořídil v rozmezí let 972 až 975 věčného patrona knížete svatého Václava, který do ničeho nemluvil, ale na něhož se bylo možné odvolávat. To platí dodnes. Čechové byli „čeledí“ knížete svatého Václava, skrze kterého trvá i země česká navěky. Další významné datum – vyvraždění Slavníkovců roku 935 coby sjednocení země je omyl. Palacký psal ve svých dějinách, že Čechy byly snad jednotné od dob praotce Čecha. Proti byli němečtí historici a vylíčili Slavníkovce jako konkurenty Přemyslovců. Jednalo se ale jen o soukromou pomstu Vršovců na Slavníkovcích. Vše se dá zjistit z legendy o svatém Vojtěchovi (aneb za vším hledej ženu). Dokonce o této akci snad ani Boleslav nevěděl. Bojovníci Slavníkovců byli v té době ukázněně na tažení v Boleslavově vojsku s císařem Otou III. proti Luticům.
28. září bývalo v nejstarším přemyslovském státě velkým státním svátkem. Tento den byl věnován starosti o řád země a její „mír“. Jakpak nás letos překvapí naši zástupci? Dočasní panovníci, které si Čechové zvolili, tento mír jen spravovali. byli úředníky věčného knížete Václava. Mír byl smyslem vlády. K dokonalosti toto dovedl Karel IV.
Vládnoucí kníže pořádal veliké hody pro „všechny Čechy“. Při této příležitosti se konal velký sněm, na němž se projednávali zemské záležitosti a zasedal také soud, který řešil spor všech svobodných Čechů. Poslušnost nevyžadoval právě vládnoucí kníže, nýbrž kníže věčný, ztělesňující řád a pořádek.
Ale opusťme již dávnou minulost, kde je toho ještě mnoho k vyjasňování a věnujme se vzniku novodobého státu v minulém století. Jedním z jeho základních kamenů byla armáda. V Kyjevě na svatého Václava podle pravoslavného kalendáře 11. října 1914 před katedrálou svaté Sofie, vystavěnou již v roce 1037 podle vzoru sofijského chrámu v Konstantinopoli (Istanbulu) knížetem Jaroslavem I, přísahalo 700 statečných čechoslováků. Takzvaní „Starodružiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Pro Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské. Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. září 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády a bez této armády by nebylo Československa.
A ještě jednou svatý Václav: republika byla vyhlášena 28. října v Praze právě pod jeho sochou.
Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat či zapomínat. Zapomínat je ale nebezpečné, to bychom se vlastní vinou po právu rozplynuli v té Evropě jak ta kostka cukru. Jedinečnost Evropy spočívá v tom, že se skládá z mnoha států a národů, ale sdílí společnou kulturu a takovou snad i zůstane spolu s námi.
