Během 20. století se v tento den slavilo ledaco. Za protektorátu, kdy jsme byli součástí třetí říše národa německého, se mohutně slavili svatí Šimon a Juda – patroni ztracených věcí, tedy také Československa. Za časů rudého práva, kdy jsme byli součástí tzv. tábora míru a socialismu se slavilo v tomto pořadí: den znárodnění 1945 jako významný den ČSSR a pak vyhlášení samostatnosti státu Čechů a Slováků v roce 1918 a za třetí schválení zákona o čs. federaci z roku 1968. Tento den bychom též mohli slavit jako den zdravého rozumu, skončila totiž karibská krize. Štěstí měl celý svět, že se studená válka nezměnila v horkou. My bychom se jí zúčastnili již potřetí ve 20. století ve své většině na té špatné straně. Na to vše je dobré si vzpomenout při oslavě naší první sametové revoluce ve 20. století. Je paradoxní, že vlastně vypukla omylem a zaskočila vůdce národního odboje na cestách, ale vypukla v pravý čas. Kdyby tento den Národní výbor (NV) nesáhl po samostatnosti, musel by Rakousko podepírat, jako již mnohokrát v historii.
Přes naprostý krach dobyvačných plánů císařského Německa toto se nehodlalo smířit s tím, že by mu válka nepřinesla žádné územní zisky. Chtělo se alespoň částečně uspokojit na úkor dosavadního spojence. Počítalo s rozpadem Rakousko-Uherska, ale vůbec mu do plánů nezapadal vznik československého státu, který by ohrožoval nadvládu Němců v jejich „Mitteleurope“. Německý generál Ludendorff předložil 14. října 1918 memorandum, které konstatovalo, že se již nedá zabránit vytvoření českého ani jihoslovanského státu. Proto navrhl neodkladně začlenit k Německu všechny oblasti Předlitavska, kde žijí Němci. Těmto plánů nahrávali rakouští Němci se svým velkoněmectvím.
16. října vydal císař Karel manifest o vytvoření spolku národních států, ten se ovšem netýkal Uher a počítal se zřízením německých Čech. NV tento plán odmítl s tím, že česká otázka se nemůže řešit bez souhlasu a dorozumění s mezinárodně uznanou národní radou v Paříži, v jejímž čele stál profesor Masaryk. Němcům císařův manifest vyhovoval – němečtí poslanci z Předlitavska vyhlásili 21. října ve Vídni samostatný stát – Republik Deutschösterreich (republiku Německá-východní-říše). Němci z Čech a Moravy požadovali zřízení provincií
Deutschböhmen (v západních a severních Čechách) a Sudetenland (na severní Moravě a ve Slezsku). Za této situace odjížděla česká delegace do Curychu – to uklidnilo rakousko-uherskou vládu, že se v Čechách nic dít nebude, když jsou čelní představitelé pryč.V pondělí 28. října probíhala porada ve Švehlově bytě o vyhlášení československého státu podle usnesení NV. Když se účastníci schůzky rozcházeli, spatřili na Václavském náměstí jásající davy. Pražané si totiž vyložili odpověď ministerského předsedy hraběte Andrasyho na nótu prezidenta Wilsona - „monarchie svoluje, aby si Čechové rozhodovali o své budoucnosti sami“ - jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali sami jednat. Řádový kněz a poslanec za agrární stranu Dr. Zahradník pod sochou knížete Václava proklamuje nezávislý československý stát, po něm vystupují další řečníci. Pak dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. Mluvčí vyzvali železničáře, aby rozeslali do všech stran telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.“ Tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat.
Vystoupení lidu zaskočilo předáky NV, ale ti nezaváhali. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. Svým jednáním se stali slavnými „Muži 28. října“. Jejich rozhodným postupem byl vývoj událostí zvládnut sametově. Aby nedošlo k revolučním excesům, vyhlásili představitelé NV ihned, že zákony zatím platí beze změny – tedy právní kontinuitu. Vzali na sebe odpovědnost a přijali přísahu věrnosti československému státu, který ještě de iure neexistoval, od úředníků monarchie. První zákony vypracoval Alois Rašín ihned. Tento právní dokument vyhlásil vznik československého státu, jehož státní formu později určí Národní shromáždění po domluvě s Československou národní radou v Paříži.
Odpoledne 28. října navrhl E. Beneš, aby delegace NV vydala prohlášení, které by schválilo postup prozatímní vlády, a to bez informací z Prahy. V tento den se také na Sibiři loučili legionáři s plukovníkem Švecem – obětí bolševické agitace mezi legionáři.
Vojenské velitelství v Praze kapitulovalo 30. října, celé Rakousko-Uhersko skutečně kapitulovalo 3. listopadu a Německo 11. listopadu – to byl definitivní konec I. světové války. Tento den se nyní slaví jako den veteránů. Mír byl podepsán 28. června 1919.
Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy u některých Rakušanů je pochopitelné. Jejich východní říše se smrskla na malý evropský stát, stejně jako Uhry. Bohužel i u nás se najdou ještě nějací nekritičtí ctitelé Rakouska. Neberou na vědomí, že se Rakousko po porážce od Bismarckova Německa změnilo v Rakousko-Uhersko, které bylo ve vleku císařského Německa a jeho světovládných plánů. V době úspěchu vojsk centrálních mocností se naplno projevili cíle v programu „požadavky na nové uspořádání po válce“. Někteří monarchisté se nás snaží přesvědčit, že blahoslavený Karel I. bude naším druhým svatým vladařem, a že je to vlastně přemyslovec. My budeme slavit důstojně a s vděčností k předkům, kteří tuto složitou situaci tak vynikajícím způsobem zvládli.
