Zamyšlení nad 28. říjnem a koncem monarchie

Tento den slavíme státní svátek, tedy jak kdo. Zaměstnanci státu, a tedy i nás občanů, vyvěsí většinou jednu vlajku a druhý stožár zeje prázdnotou, na znamení naší suverenity či chudoby, že na druhou vlajku nemáme.
Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?
Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.

U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.
Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“

Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.

28. říjen

Tento den vzpomínáme trochu či více rozpačitě v torzu „Masarykovy republiky“. Spontánního odpoutání se od monarchie na základě špatně pochopené novinové zprávy. Republika byla vyhlášena Revolučním národním shromážděním 14. 11. 1918 a zároveň také zrušeny šlechtické tituly, na to se nějak zapomíná. V tomto osmičkovém roce se bude tato naše 1. sametová revoluce ve XX. století vzpomínat více a oslavy snad budou na úrovni běžné v EU. Snad již na vlajkových stožárech nebude jen jedna vlajka, k tomu ještě vyrudlá, a druhý stožár na znamení naší suverenity či chudoby prázdný.

V posledních letech se při současné svobodě tisku projevují následky letitého vymývání mozků a obliba sci-fi historie. A také nostalgie po starých zlatých časech, o kterých se toho už moc neví a šíří se různé "vědecké" výklady a pochybnosti o "rozumnosti" vzniku ČSR. Je to jedna z lidských vlastností potřebná k životu zapomínat a upravovat si vzpomínky až do stavu, kdy si je upravíme do podoby bájí o starých zlatých časech, které jsou tím zlatější, čím jsou vzdálenější. Samozřejmě se dají v každém režimu najít kladné stránky, ale za jakou cenu již nostalgikům uniká.

Konec Rakouska nastal tím, že pozbylo smyslu své existence pro své negermánské národy. To vzniklo jako obrana proti expandujícímu Tureckému impériu. Po jeho pominutí a1e vyvstalo nové nebezpečí na západě a na východě. Tomu západnímu podlehlo a to byla hlavní příčina jeho zániku. Za začátek konce Rakouska můžeme asi považovat korunovaci Napoleona za císaře Francie a reakci tehdejšího císaře Františka II., který roku 1804 povýšil Rakousko taky na císařství a udělil si titul dědičného císaře jako František I. Tato hodnost byla chápána jako titul dynastický. V další reakci na dění v Evropě tedy na bitvu u Slavkova a vznik Rýnského spolku pod patronací Napoleonovy Francie se František vzdal titulu císaře římskoněmeckého a vyhlásil zánik Svaté říše římské národa německého. Tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši. To je asi taky jedna z obav z EU, aby to nebyl další pokus o totéž v jiném hávu a jinými prostředky, ale od toho si snad dobře živíme námi vybrané politiky, ze stranických nabídek, kteří by nám měli zajistit důstojné místo v EU, se všemi výhodami této organizace.

František se stal prvním císařem Rakouska a začalo se používat označení CK (císařsko královský). V roce 1848 německé sjednocovací hnutí vrcholilo a bylo zaměřeno proti tehdejšímu státoprávnímu uspořádání. Uznávalo právo národů Němců, Maďarů, Italů a Poláků. Čechy považovali za etnickou skupinu, jejíž politická svébytnost by byla nevhodná. Obyvatele Čech považovali za druh Němců a tak zvali Palackého jako jejich představitele na svůj slavný sněm do Frankfurtu. Na toto pozvání odpověděl Palacký svým neméně slavným dopisem.

Pár vět z něj odcituji:

„Na pozvání Vaše, pánové! nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného "bezpečného vlastence." Dovolte, abych Vám nyní, co možné, krátce přednesl své toho důvody.

Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto spůsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec ... Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jak živa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž, také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán ... celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.

Druhá příčina, která mi brání, porad Vašich býti oučasten, jest, že podlé všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mně i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.

Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních ... přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude ... hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou ... při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla universální.

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil ... v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval ... Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle neváhá!“

Náš osud, pokud bychom přistoupili na toto velkoněmecké vábení v hávu pokroku, by byl podobný osudu hanebně zapomínaných Lužických Srbů. Bohužel monarchie vsadila na vojenskou sílu, a to je dříve nebo později konec každé říše. Po prohrané válce s Pruskem o Německý spolek, který byl nástupcem zaniklé II. Říše, se Rakousko stalo vazalem Pruska. Místo toho, aby bylo poctivou federací zemí a národů, bylo habsburské mocnářství přetvořeno na dvojstátí Rakousko-Uhersko. Palacký reagoval na tento vývoj výrokem: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Ale i když byla na sklonku Palackého života idea státu rakouského tak znehodnocena, nebyla ještě úplně mrtvá. Anexe Bosny a Hercegoviny sice dělala dojem růstu, ale Rakousko-Uhersko opakovalo chyby z Itálie. Bylo teoreticky možné, že se Rakousko-Uhersko z vazalské závislosti na Německu dostane. Tato chabá naděje pohasla sebevražedným pokusem vedení Rakousko-Uherské monarchie řešit vyhrocené problémy omezenou válkou se Srbskem za pomoci Německa. Všichni ale byli připraveni plnit své spojenecké závazky, a tak vypukla Velká válka. Ta připravila Čechy i většinu ostatních slovanů o vizi Rakouska spravedlivého ke všem jeho národům.

Občané sice většinou disciplinovaně rukovali do armády, nic jiného jim nezbývalo, ale většina Čechů s nechutí, přesto zůstali věrni přísaze císaři Karlovi až do konce, do 30 .10. 1918.

Politik profesor Masaryk do vypuknutí války volal Čechy k poctivé trpělivé práci a „Vídeň“ k odpovědnosti – tedy k programu nastíněnému Palackým, lepší idea nebyla a nakonec aktualizovaná platí i pro EU. Masaryk po seznámení se s názory „Vídně“, které mu potvrdil německý kancléř Theobald von Bethmann Hollweg, když jasně řekl, že tato válka je bojem mezi germánstvím a slovanstvím, se jako první a jediný rozhodl na tuto skutečnost reagovat. Pochopil, že v této válce jde o samu existenci národa a počal hledat spojence. Logika byla jasná, ať prohraje nebo vyhraje Rakousko-Uhersko, obětí budou jeho neněmecké národnosti. Pochopil, že jediným řešením této situace je zrušení Rakouska-Uherska. V tom mu pomohl mimo jiné i blahoslavený císař Karel I., který se stal úplným vazalem císařského Německa. Politici říšské rady vyhlásili 21. 10. Deutschösterreich, kterou tvořila všechna území s německy mluvícím obyvatelstvem Rakouska-Uherska a která měla touhu najít ochranu u velikého Německa. Byla to jejich reakce na vyhlášení císařova manifestu z 16. 10. o vytvoření spolku národních států. Tento manifest se však netýkal Uher, jejichž byl Karel korunovaným králem, na rozdíl od českých zemí. V českých zemích nebyl císař vázán žádným korunovačním slibem (nedělitelnost země), stejně jako jeho předchůdce František Josef I.

Mýtus 28. října překryl ve značné míře realitu. Tento den se spontánně zúročily všechny tyto okolnosti, doba byla na to zralá a štěstí přeje připraveným a odvážným a neplatí žádné co by kdyby. Odehrál se v Praze bez přítomnosti hlavních organizátorů, kteří byli na cestách. Při jejich cestě k jednáním do Švýcar je ve vlaku navštívil císař a prosil je o klidný průběh událostí a zároveň při té příležitosti kondoloval poslanci Klofáčovi ke smrti syna, který padl na italské frontě. Odpovědnosti se ujali mužové 28. října. V Brně 29. října a na Slovensku či Horních Uhrách 30. října v Turčianskom sv. Martine vyhlášení Martinské deklarace. Ovšem o Slovensko se svedly boje, tak jako v českých zemích v oblastech s německým obyvatelstvem, které se nechtělo smířit s tím, že bude bez svých výsad vládnoucího národa, ale jen menšinou.

Nepříjemné pro vznik Československa bylo, že vzniklo na dvou protichůdných principech: podle W. Wilsonova „práva národů na sebeurčení“ Slovensko a české země na principu historickém. Čeští Němci jako poražení toto právo nedostali, i když si Velká Británie nedovedla představit střed Evropy bez sjednocující habsburské monarchie. Ale počínání císaře Karla Británii přesvědčilo, že to bez Habsburků bude muset jít také.

Ani s mezinárodním uznáním data vzniku ČSR 28. 10. 1918 to vůbec nebylo jednoduché. Při jednáních v Paříži potřebovali spojenci a politikové konkrétní datum, protože od toho historického okamžiku se počítaly i reparace. Bylo reálné nebezpečí, že by se vznik ČSR slavil až 5. 2. 1919. Toho dne Dr. E. Beneš přednášel svoje memorandum na Mezinárodní mírové konferenci. Zásluhou Karla Kramáře je, že spojence přesvědčil, že rozhodující den je 28. říjen 1918. Díky tomu nám náležely reparace počítané od toho dne, do konce války. Německo kapitulovalo 11. 11. 1918 v 11 hodin. Tento den také podepsal Karel I. Svoji abdikační listinu, přes nesouhlas své manželky Zity. Tím přestala existovat habsburská monarchie. Paradoxně na 28. říjen doplatili legionáři v Rusku. Od tohoto dne přijatí vojáci již nebyli legionáři, ale vojáci ČSR.

Masaryk vrátil náš národ době do pestré směsi evropských států po dlouhé době jako svébytný a plně rovnoprávný, jak tomu bývalo za Přemyslovců, Karla IV. Či Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Masarykovi nebylo nic cizejšího, než izolacionistická „suverenita“ ve smyslu odporu k jiným zemím a národům. Lidé i národy jsou tak či onak svými zájmy propojené. Značné části politiků (zvláště těch co nás zastupují v EU), by prospělo seznámení se s Masarykovou knihou „Nová Evropa“, kterou TGM psal během I. sv. Války. Někteří naši „Nic než národ“ tento den budou spíš vzpomínat na události r. 1922, kdy v Itálii zahájili Musoliniho černokošiláči svůj pochod na Řím – reakce tehdejší italské politické reprezentace by mohla být varováním i dnes.

Protože demokracii je třeba občas bránit i nedemokratickými prostředky. 28. říjen 1918 představuje beze sporu hodnoty, které si žárlivě střeží každý normální stát, hodný toho jména. Jaký je ale rozdíl mezi muži 28. října, kteří neváhali na vlastní odpovědnost začít jednat, a současnými politiky. Ministři podepisují – neví co, poslanci hlasují – neví o čem a ke všemu si ještě pletou knoflíky na hlasovacím zařízení. Na to vše bychom měli myslet, při oslavách „dávných“ významných událostí a i v běžném životě.

28. říjen

V současnosti slavíme tento den, jako den vzniku československého státu. Republika byla vyhlášena 14. 11. 1918 a byly zrušeny šlechtické tituly. Málem jsme tento druhý podzimní svátek neměli. Někteří „pravicoví“ poslanci, asi pod dojmem z posledních let, byli toho názrou, že v torzu masarykovské republiky není co oslavovat. Prý nám stačí jen kníže Václav svatý, a tedy oslava přemyslovského státu. Za knížete Václava měl tento stát přibližně stejnou rozlohu, jako současná ČR. Se samotným knížetem Václavem to bylo stejně trochu jinak, než nám líčí legendy. Ale tradice je tradice.

Během 20. století se v tento den slavilo ledaco. Za protektorátu, kdy jsme byli součástí třetí říše národa německého, se mohutně slavili svatí Šimon a Juda – patroni ztracených věcí, tedy také Československa. Za časů rudého práva, kdy jsme byli součástí tzv. tábora míru a socialismu se slavilo v tomto pořadí: den znárodnění 1945 jako významný den ČSSR a pak vyhlášení samostatnosti státu Čechů a Slováků v roce 1918 a za třetí schválení zákona o čs. federaci z roku 1968. Tento den bychom též mohli slavit jako den zdravého rozumu, skončila totiž karibská krize. Štěstí měl celý svět, že se studená válka nezměnila v horkou. My bychom se jí zúčastnili již potřetí ve 20. století ve své většině na té špatné straně. Na to vše je dobré si vzpomenout při oslavě naší první sametové revoluce ve 20. století. Je paradoxní, že vlastně vypukla omylem a zaskočila vůdce národního odboje na cestách, ale vypukla v pravý čas. Kdyby tento den Národní výbor (NV) nesáhl po samostatnosti, musel by Rakousko podepírat, jako již mnohokrát v historii.

Přes naprostý krach dobyvačných plánů císařského Německa toto se nehodlalo smířit s tím, že by mu válka nepřinesla žádné územní zisky. Chtělo se alespoň částečně uspokojit na úkor dosavadního spojence. Počítalo s rozpadem Rakousko-Uherska, ale vůbec mu do plánů nezapadal vznik československého státu, který by ohrožoval nadvládu Němců v jejich „Mitteleurope“. Německý generál Ludendorff předložil 14. října 1918 memorandum, které konstatovalo, že se již nedá zabránit vytvoření českého ani jihoslovanského státu. Proto navrhl neodkladně začlenit k Německu všechny oblasti Předlitavska, kde žijí Němci. Těmto plánů nahrávali rakouští Němci se svým velkoněmectvím.

16. října vydal císař Karel manifest o vytvoření spolku národních států, ten se ovšem netýkal Uher a počítal se zřízením německých Čech. NV tento plán odmítl s tím, že česká otázka se nemůže řešit bez souhlasu a dorozumění s mezinárodně uznanou národní radou v Paříži, v jejímž čele stál profesor Masaryk. Němcům císařův manifest vyhovoval – němečtí poslanci z Předlitavska vyhlásili 21. října ve Vídni samostatný stát – Republik Deutschösterreich (republiku Německá-východní-říše). Němci z Čech a Moravy požadovali zřízení provincií Deutschböhmen (v západních a severních Čechách) a Sudetenland (na severní Moravě a ve Slezsku). Za této situace odjížděla česká delegace do Curychu – to uklidnilo rakousko-uherskou vládu, že se v Čechách nic dít nebude, když jsou čelní představitelé pryč.

V pondělí 28. října probíhala porada ve Švehlově bytě o vyhlášení československého státu podle usnesení NV. Když se účastníci schůzky rozcházeli, spatřili na Václavském náměstí jásající davy. Pražané si totiž vyložili odpověď ministerského předsedy hraběte Andrasyho na nótu prezidenta Wilsona - „monarchie svoluje, aby si Čechové rozhodovali o své budoucnosti sami“ - jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali sami jednat. Řádový kněz a poslanec za agrární stranu Dr. Zahradník pod sochou knížete Václava proklamuje nezávislý československý stát, po něm vystupují další řečníci. Pak dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. Mluvčí vyzvali železničáře, aby rozeslali do všech stran telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.“ Tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat.

Vystoupení lidu zaskočilo předáky NV, ale ti nezaváhali. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. Svým jednáním se stali slavnými „Muži 28. října“. Jejich rozhodným postupem byl vývoj událostí zvládnut sametově. Aby nedošlo k revolučním excesům, vyhlásili představitelé NV ihned, že zákony zatím platí beze změny – tedy právní kontinuitu. Vzali na sebe odpovědnost a přijali přísahu věrnosti československému státu, který ještě de iure neexistoval, od úředníků monarchie. První zákony vypracoval Alois Rašín ihned. Tento právní dokument vyhlásil vznik československého státu, jehož státní formu později určí Národní shromáždění po domluvě s Československou národní radou v Paříži.

Odpoledne 28. října navrhl E. Beneš, aby delegace NV vydala prohlášení, které by schválilo postup prozatímní vlády, a to bez informací z Prahy. V tento den se také na Sibiři loučili legionáři s plukovníkem Švecem – obětí bolševické agitace mezi legionáři.

Vojenské velitelství v Praze kapitulovalo 30. října, celé Rakousko-Uhersko skutečně kapitulovalo 3. listopadu a Německo 11. listopadu – to byl definitivní konec I. světové války. Tento den se nyní slaví jako den veteránů. Mír byl podepsán 28. června 1919.

Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy u některých Rakušanů je pochopitelné. Jejich východní říše se smrskla na malý evropský stát, stejně jako Uhry. Bohužel i u nás se najdou ještě nějací nekritičtí ctitelé Rakouska. Neberou na vědomí, že se Rakousko po porážce od Bismarckova Německa změnilo v Rakousko-Uhersko, které bylo ve vleku císařského Německa a jeho světovládných plánů. V době úspěchu vojsk centrálních mocností se naplno projevili cíle v programu „požadavky na nové uspořádání po válce“. Někteří monarchisté se nás snaží přesvědčit, že blahoslavený Karel I. bude naším druhým svatým vladařem, a že je to vlastně přemyslovec. My budeme slavit důstojně a s vděčností k předkům, kteří tuto složitou situaci tak vynikajícím způsobem zvládli.