Zborovská bitva 1917

Rozsahem se sice nemohla rovnat jiným bitvám „Velké války“, která byla později nazvána I. světová, pro vznik ČSR je ale zásadní.

Po únorové revoluci v roce 1917, která ukončila vládu cara Mikuláše II., se moci ujala „Prozatímní vláda“, ta však uskutečňováním svých idealistických plánů v ruských podmínkách způsobila chaos. Umožnila sice příjezd Masaryka, ale zároveň i Lenina – toho pod patronací a s finanční pomocí císařského Německa, které počítalo s jeho pomocí při vyřazení Ruska z účasti na válce, což jim také splnil.

Masaryk se pokoušel přesvědčit Prozatímní vládu o prospěšnosti našich jednotek, leč marně.
Ministr Kerenský formování československé jednotky zastavil a chystal se ji zrušit. Byl totiž toho názoru, že Češi jsou šovinisté, což bylo pro něj, jako nocionálního revolucionáře ESERA, nepřijatelné. V tomto názoru jej utvrdil i velitel kyjevského vojenského okruhu, který vypracoval pro vládu důvěrné memorandum, v němž dokazoval, že Češi nejsou pro ruskou revoluci dost spolehliví a že jejich existence se příčí mezinárodnímu právu – v tom měl pravdu a s tím museli legionáři v případě zajetí počítat.

Nabídka Prozatímní vlády k míru bez anexí a reparací byla odmítnuta. Tvrdá realita přinutila Prozatímní vládu změnit svou idealistickou pacifistickou politiku – rozhodla se provést ofenzívu, která by vytlačila nepřátelská vojska z území Ruska. Po jejím úspěchu chtěla zastavit vojenské operace a vyhlásit mír.

Tato bezesporu riskantní akce, která je známa jako Kerenského ofenzíva, by při úspěchu překazila Leninovým bolševikům jejich plány na získání neomezené vlády, ti proto měli životní zájem na jejím neúspěchu.

Kerenský byl přesvědčen, že ofenzíva, zahájená gardovými pluky a dobrovolníky, po prolomení fronty ovlivní řadové jednotky, které je budou následovat. „Čechoslováci“ využili této jedinečné příležitosti a přihlásili naši brigádu do této akce. Nepřítel byl ovšem od bolševiků o připravované ofenzívě dobře informován a připravil se ji zvrátit ve svůj prospěch.

Před očekávanou ruskou ofenzívou provedl vrchní velitel inspekci a to, co zjistil, jej uspokojilo a důvěrou očekával ruský útok.

Útok začal 1.-2.7. u Zborova. Hlavním cílem útoku u Zborova bylo dobytí a obsazení dominantního opevněného vrchu Mogila a v případě úspěchu dále útočit směrem na Lvov.

To měl za úkol 49. sbor, v němž byla začleněna i československá brigáda. Ta ale byla pro špatné vybavení zařazena na vedlejší úsek ( … kulomety budete mít, až je ukořistíte … ). Nevycvičenost dle ruských předpisů se projevila jako výhoda. Nešablonovitý útok, ve skupinkách po několika mužích, pro který se vžil název „taktika bojových hloučků“, měl úspěch. Zděšené hlášení do štábu znělo: „Útočí jako kočky“.  Útočili proti trojnásobné přesile ve výborně opevněných zákopech. Až po dobytí prvních zákopů zjistili, že proti sobě bojují Češi . Historickou kuriozitou je skutečnost, že u Zborova proti sobě bojovali dva budoucí komunističtí prezidenti. Za císaře Gottwald v hodnosti desátníka a podle svého tvrzení byl zde raněn, což bylo oceněno dalším vyznamenáním, záslužným křížem na stuze,a na straně legií Svoboda.

Výsledek bitvy byl pozoruhodný. 3 500 čechoslováků zajalo EVIDOVANÝCH  4 200 CaK vojáků a důstojníků různých národností monarchie, nehledě k vojenskému materiálu, který hned využili.

Ztráty brigády byly značné – celá ¼  z toho přímo v boji – padlo 167 bratrů. Cesta na Lvov byla otevřena průlomem do hloubky 4,5km a šířky 12km. Brigáda zaujala obranné postavení a vyzbrojena ukořistěnými zbraněmi odrazila několik pokusů říšskoněmeckých jednotek o protiútok. Sama splnila úkol celého sboru.

Výsledek bitvy měl význam hlavně politický, pro československý zahraniční odboj přelomový.

Dojem, který tento výkon vyvolal, změnil postoj Kerenského a na jeho základě 17.7. vydal Brusilov rozkaz, jímž povolil obnovení náboru dobrovolníků do našich legií.

Pro Masaryka byly legie klíčové. Když v únoru 1916 zakládal československou vládu (ještě neexistujícího) Československa, postavil svůj program právě na vytvoření vojenských jednotek, působících v rámci spojeneckých zemí.

Nasazení našich legionářů v Haliči čekal s velkým napětím.
Bitva u Zborova překonala všechna očekávání.

„Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím. V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli jsme se omezit na deklamace.

Vděčná paměť bratřím borovským padlým i živoucím.

Bez legionářů bychom tu republiku neměli.“

Co k tomu víc dodat? Snad jen to, že bez Masaryka, Štefánika a Beneše bychom dopadli jako další spojenci dohody (arabové)…

Více se najde v obsáhlé literatuře dobové i současné.

Oznamujeme všem příbuzným, přátelům, bratřím a sestrám, že pan

Jan Blahoslav Vladík

náhle zemřel v pondělí 26. května 2014 ve věku nedožitých 74 let

S drahým zesnulým se rozloučíme v úterý, dne 3. června 2014 v 14.00 hodin

v českobratrském evangelickém kostele v Brně-Židenicích na Jílkově ulici č. 74

Evangelická kazatelská stanice v Blansku

Blansko bylo ještě v roce 1607 evangelické, pak došlo k rozmachu katolictví, ale v letech 1615 - 1620 se dostalo do držení rodu ze Šlejnic, kteří byli přísnými luterány a zúčastnili se stavovského odboje. Pak se konaly tajné bohoslužby v odlehlých a nepřístupných místech. V jedné jeskyni nad výtokem Punkvy zůstal vytesaný kalich.

V roce 1834 se hlásilo v Blansku k luteránům 20 osob, v roce 1910 21 osob, v roce 2001 se hlásilo k ČCE 138 osob a k CČSH 205 členů, k římským katolíkům 5802, bez vyznání už 11699.

Už ze začátku 20. století jsou známá v Blansku jména bratří Stejskal, Krupica, Kocián, rodina Plachých, Šaršonova, bratr Marek (později bratři Pavlík, Stodola, Vladíkovi). Církevní práce začala v roce 1912 po domech, pak ve škole. Původně Blansko patřilo, tak jako Boskovice, k „církvi vanovické“, ale pro výhodné železniční spojení se připojilo k Brnu. Od roku 1921 tam začal pravidelně dojíždět bratr vikář Bohumil Procházka z Brna, a tím byl položen základ kazatelské stanice. V roce 1922 zásluhou bratra Hofmana, ředitele železáren, byla evangelíkům trvale propůjčena místnost v závodním kasinu, kde bohoslužby konal pravidelně dvakrát do měsíce bratr Procházka nebo někdo ze spolku Žerotín z Brna. Kazatelská stanice byla v Blansku ustavena 16. 11. 1924 za účasti jedenácti členů platících salár.

Během existence kazatelské stanice se v Blansku vystřídala celá řada kazatelů, na něž pamětníci rádi vzpomínají. Farář Antonín Venc kázal poprvé v Blansku 16. 11. 1930 (zemřel v roce 1960), jeho pokračovatelem byl po deset roků farář Jan Sláma a později farář Vladimír Doule. V polovině 80. let přišel farář Vladimír Kalus a po jeho tragické smrti pokračuje v práci jeho paní Jana. Začátkem 90. let přišel z jimramovské fary na „důchod“ do Blanska farář Jiří Tomeš se svou paní a zapojil se s velkou energií do činnosti kazatelské stanice. V posledních dvou desetiletích zde pokračuje v kazatelském díle farář a senior Pavel Kašpar.

Za působení faráře Vence byl zbudován sborový dům J. A. Komenského (ze zakoupené staré pekárny), otevřen byl s velkou slávou 26. 10. 1958. Po sedmi letech padla budova asanací a evangelíci dostali náhradní místnost na Bezručově ulici, ta byla později taktéž asanována. Nyní se k bohoslužbám scházíme v dřevěném kostelíku Církve československé husitské, který je kulturní památkou. Více detailů k peripetiím s evangelickou mdolitebnou v Blansku naleznete v jiném článku.

Předpokládá se, že kostel sv. Paraskevy je nejstarší z převezených dřevěných kostelů z Podkarpatské Rusi. Je z obce Nižní Seliště. Stavba byla zahájena v r. 1596 nebo 1608, zatím obyvatelstvo obce vymřelo na mor a až po třech nebo čtyřech desetiletích byl kostel dokončen v r. 1641. Později po zlepšení poměrů za první republiky si místní lidé postavili v roce 1922 kamenný kostel. A tak dřevěný kostel, původně pravoslavný, pak řeckokatolický, začal chátrat. Záchranou byl zájem o dřevěnou architekturu z Podkarpatské Rusi, měl být převezen na výstavu soudobé kultury na brněnské výstaviště, ale pak památkový úřad situaci přehodnotil, nabídl tuto možnost CČSH, a tak 17. 9. 1936 dorazily první tři vagony z pěti s rozebranou konstrukcí kostela. Stavělo se na železobetonových pasech na zakoupeném pozemku v Blansku. Vlastní dřevěnou stavbu postavili najatí tesaři z Podkarpatské Rusi. Na jaře 1937 proběhly další práce a v neděli 23. května 1937 se uskutečnilo slavnostní otevření kostela za přítomnosti jednoho tisíce účastníků. V dalších letech proběhla řada oprav a úprav, při výměně šindelů v roce 1971 jsem tam konal stavební dozor za tehdejšího faráře Milana Chaloupky. V současné době je farářem CČSH v Blansku Martin Kopecký a při občanském povolání stavbaře slouží v této farnosti v mnoha střediscích. Tato náboženská obec je jediná rostoucí v této církvi. V poslední době si blanenští vybudovali ve věži kruchtu, pořídili varhany a nechali ulít dva nové zvony. Moc doporučujeme návštěvu této unikátní památky. Podrobnější informace o kostelíku sv. Paraskevy najdete v Setkávání 9/2008.

Jan Vladík a Jiří Novák (časopis Setkávání 2014/3)

Zborovská bitva po 96 letech

Je tedy tomu již 96 let, kdy proběhla pro naši zem významná bitva u městečka Zborova. Zborovů je ve slovanské části Evropy víc, ale dva jsou nezastupitelné pro vznik ČSR. 1. na Slovensku poblíž Bardejova. Zde se proslavila 2. rota „České družiny“ úspěšným zorganizováním přechodu části 28. pluku k Rusům v dubnu 1915. Císař tento pluk s velkým humbukem zrušil, čímž urazil jemu věrné, ale velmi tím pomohl našemu zahraničnímu odboji (později byl pluk obnoven). 2. Zborov ležící v Haliči, nyní na Ukrajině, jihovýchodně od Lvova při říčce Strypě, je významné i pro Poláky. Svedl zde bitvu polský král Jan Kazimierz s Chmelnického kozáky a Tatary, jejímž výsledkem byla smlouva zvaná ugodą zborowską, Fakticky naše bitva byla jen zanedbatelná epizoda 1. světové války. Vítězství v této bitvě pro nás zhodnotil 1. president TGM takto výstižně: “Zborov umožnil organizaci armády a armáda byla nezbytnou podmínkou svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva dosáhli … V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli jsme se omezit na reklamace a deklamace… Věčná paměť bratřím zborovským padlým i živoucím.

Dnes již žádný účastník bitvy nežije, poslední zemřel v roce 2003. V dějinách jsou události, které postupem doby nabývají zvláštní symbolické hodnoty. U Zborova tehdy poprvé od bitvy na Bílé Hoře bojovalo samostatné české vojsko jako celek pod svými prapory za svobodu své vlasti.

Pomník vítězného ruského vojína, postavený čsl. vojáky na řece Strypě
ve východní Haliči ve dnech slavné Brusilovy ofenzívy r. 1916

Zborovská bitva byla pochopitelně znevažována již za Rakousko-Uherska, byla to zrada českých pluků, žádná bitva ani nebyla. Pak ovšem ještě více za protektorátu, tehdy hlavně z rasových důvodů, jednalo se přece o slovanské podlidi. A za časů „Rudého práva“ zase z důvodů třídních. Je smutné, že ze všech tří období ledacos přežívá v myslích současníků až do dneška, což dosvědčuje bídnou úroveň našeho historického vědomí.

Paměť představuje přítomnost minulosti, její intelektuální rekonstrukci, která má zajišťovat kontinuitu času a čelit stálé změně, a tím tvoří základní prvek naší identity. Pomníky, pamětní desky, publikace, slova slavnostních řečníků při vzpomínkových oslavách hlásají, že oběť měla smysl a že zavazuje současníky k určitému jednání, jež má zajistit uchování hodnot, za které padli.

Bitvy jež byly ve 20. století vedeny za vytvoření či obnovení českého či československého státu, vybojovali jednotky dobrovolnické, proti státu, v němž český národ právě žil. Bylo proto samozřejmé, že právě legionářská tradice se stane základní armádní tradicí nového státu. Za den vzniku čsl. Armády de facto byl považován až den bitvy u Zborova. Vyhlášen byl v roce 1928 ministrem obrany Františkem Udržalem za svátek čsl. Armády. V kalendáři slavnostních dnů ČSR se stal po 28. říjnu 2. nejvíce oslavovaným datem až do roku 1950.
Nejen mě je nepochopitelné, proč se tento svátek po druhé sametové revoluci neobnovil (že by platilo francouzské „cherchez la femme“?). Bitva samotná byla součástí Kerenského ofenzívy, o jejíž přípravě nepřítel věděl a dobře se na ni připravil. Tato ofenzíva měla mimo vojenského cíle, jímž bylo město Lvov i cíl politický, konsolidaci armády i zázemí. Ofenzíva začala 29. června a řada na naši brigádu přišla až 2. července. Zborov byl první úspěch této ofenzívy, druhý a poslední úspěch ofenzívy byl u Stanislavova pod velením generála Kornilova.

Rozvrat ruské armády byl ale takový, že tyto úspěchy nebyly využity. 16. července přešlo německé a rakousko-uherské vojsko do protiútoku. Při ústupu se podruhé proslavili naši vojáci u Tarnopolu, kde měli větší ztráty než u Zborova. Ale vraťme se k bitvě u Zborova. Vzhledem k nedostatečnému stavu výzbroje nesecvičenosti českých jednotek jim byl dán méně významný úsek a do útoku měly vyrazit až po úspěchu mnohem lépe materiálně vybavených a početně silnějších jednotek na křídlech, jejich očekávaný úspěch se nedostavil. Situace se ale vyvinula jinak, dá se říci, že duch zvítězil nad hmotou. Čeští poručíci a velitelé rot vypracovali plán útoku podle svých zkušeností, který plukovník Trojanov schválil. Bylo třeba improvizovat a v tom jsou Češi tradičně, tak jako dříve předvedli husité, osvědčení, mají li možnost se projevit. Ruští velitelé praporů nehráli v přípravě ani v samotné bitvě větší roli. Průběh útoku výstižně popsali C. a K. Pozorovatelé. Charakterizovali jej, že jdou kupředu jak kočky „katzenarting“. Že by si z průběhu bitvy vzala příklad císařská německá armáda při své jarní Ludendorffově ofenzivě v roce 1918? Dobře vybudované zákopy podle německého vzoru ze západní fronty spíše přispěly k úspěchu našich legionářů. C. a K. armáda kladla úporný odpor byť v jejich řadách byli také Češi. Pro zajímavost: bitvy se zúčastnili dva budoucí komunističtí presidenti. Za císaře pána statečně bojoval desátník dekorovaný stříbtnou medajlí za statečnost K. Gottwald. V bitvě byl raněn, což C. a K. velení ocenilo záslužným křížem na stuze. V řadách legionářů bojoval v plugu Jana Žižky L. Svoboda.

Pozdější soudní projednávání nepotvrdilo zradu českých jednotek C. a K. armády. Vojáci navzájem o sobě nevěděli, že jsou krajané. Ve svém zděšení C. a K. vojáci ani nepoznali, že „Rusové“ se dorozumívají česky. Protože výstroj legionářů byla všelijaká a někteří ji měli ještě zimní s furažkami, byli považování za Čerkesy (tak se říkalo kavkazským bojovníkům, o kterých se tvrdilo, že neberou zajatce). Bitva u Zborova udělala dojem na Kerenského, který jako ruský ministr války zastavil formování čsl. Jednotek a chtěl je rozpustit. Po bitvě Kerenský uznal svůj omyl a ocenil výkon našich legionářů (počet zajatců převyšoval početní stav brigády) a přestal klást překážky budování čsl. Armády. Tyto události si připomeneme v Blansku u pomníku „Zborováka“ 2. července. Pomník byl odlit v roce 1933 v ČKD Blansko a přežil ukryt protektorát na rozdíl od stejné sochy na Spořilově v Praze. Je to dílo akademického sochaře Karla Babky, který se účastnil bojů legií. Podobná socha byla vztyčena od „Čechů“ dobrovolníků na památku bojů pluku 41. pěší divize na řece Strypě v květnu 1916 při Brusilově ofenzívě. Byl to prý první pomník zemljaka (ruského vojína), pomník pravděpodobně již neexistuje. Blanenská socha byla odhalena v roce 1947 v parčíku u železniční zastávky Blansko-město a na svém místě vydržela. Před odhalením na současném místě byla socha umístěna v sokolovně, v jejíž přední stěně pod deskami byla umístěna prsť z bojišť 1. a 2. světové války. Sokolovna bohužel již nestojí zásluhou již porevolučních radních a na jejím místě je Pennymarket.

Kdy slavit konec 2. světové války?

Jako první si již několik let připomínají osvobození ČSR den před 8. květnem členové KSČM, kteří tak reagovali na jeden z dřívějších projevů oslavující zásluhy amerických vojsk, která obsadila pouze malé území Plzeňska.

Díky tomuto popisku pod obrázkem blanenských členů KSČM kladoucích věnec k pomníku rudoarmějce jsem pochopil, že jsem si mylně vykládal jejich počínání. Myslel jsem, že oslavují, jako důkaz rozchodu se svou minulostí, kapitulaci Wehrmachtu v Remeši 7. května 1945. Tato kapitulace začala platit následující den ve 23:01 středoevropského letního času. Ale akt podpisu musel být na přání generalissima Stalina zopakován 8. května v dobytém Berlíně.

Zastavení postupu západních spojenců na ose Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice byl důsledek důrazného přání generalissima Stalina, aby Prahu osvobodila rudá armáda. To, mimo jiných, naštvalo amerického generála Pattona, který tak neměl možnost osvobodit žádné evropské hlavní město.

A my v Blansku? Blansko bylo osvobozeno sovětskými a rumunskými vojáky 9. května, kteří k nám dorazili asi hodinu po útěku Wehrmachtu. Wehrmacht tímto porušoval podmínky kapitulace. My jsme v Blansku měli štěstí, na rozdíl od některých jiných českých a moravských měst, která byla ještě 9. května bombardována rudou armádou, při čemž pochopitelně zahynuli také nějací civilisté. Blansko zažilo bombardování sovětskými letci v dubnu 1945, ti přiletěli ve strojích americké výroby z polního letiště u Lanžhotu.

Ach ta historie.

Jan B. Vladík,

člen ČsOL

BITVA U ZBOROVA

Je smutné, že si málo spoluobčanů, kteří jinak mají zájem o naši historii, uvědomuje její zásadní význam pro vznik Republiky Československé. Rozsahem sice se nemohla rovnat jiným bitvám I. světové války, a byla proto také s nadhledem ignoranty nazvána šarvátkou. Její význam pro náš národ ji řadí k podobným "šarvátkám" jako byl Vítkov či Bílá Hora!

Napadá mě srovnání z Bible - jak Izraelci přešli přes Rudé moře. V příipadě "normalního" průběhu bitvy se dala očekávat za tehdejších podmínek katastrofa a hrdinná smrt na bojišti. Proto se výsledek bitvy jeví spíš jako zázrak.

A přejdu k méně známým faktům. Je pozoruhodné, že jsou Zborovy dva. Jeden je na S1ovensku u Bardějova a druhý na Ukrajině. Ten slovenský proslavil hlavně přechod 28. pražského pluku k nepříteli (tedy značného počtu českých příslušníků CaK armády)  a nebylo to s hrající hudbou, jak vybájila lidová fantazie, ale i tak.

Větší rozruch snad způsobilo zrušení tohoto pluku, čímž byla upoutána pozornost zahraničí. Nápravu nepřineslo ani jeho obnovení. U poddaných byl účinek tohoto opatření spíš opačný. Ale přes to většina vojáků CaK armády zůstala věrna přísaze císaři, což dokládají pomníčky snad ve všech obcích po republice. V cizině si tyto dva Zborovy spojují, někdy úmyslně podle potřeby doby. Trapné je že se tak děje i u nás!

A teď k Zborovu na Ukrajině. Ruská Únorová revoluce 1917 ukončila samoděržaví a umožnila příjezd  Masarykovi. Bohužel i Leninovi,.tomu pod patronaci s dokázanou finanční podporou císařského Německa, které počítalo s jeho pomocí při vyřazení Ruska z účasti ve vá1ce a tím i s uvolněním sil pro západní frontu.

Oba se dali do práce podle svých plánů (TGM Světová rcvoluce), Masaryk se pokoušel přesvědčit prozatímní vládu a Kerenského. o prospěšnosti našich jednotek v ruské armádě, ale bez úspěchu.
 Kerenský formování Čs jednotek zastavil a chystal se je zrušit! Byl toho názoru, že Češi mají sklon k šovinismu a reakci, což pro něj jako sociálního revolucionáře (ESERA) bylo nepřijatelné. V tom názoru jej utvrzoval i velitel kyjevského vojenského okruhu. Ten vypracoval pro prozatímní vládu důvěrné memorandum, v němž dokazoval, že Češi nejsou pro ruskou revoluci dost spolehliví, že jejich existence se příčí mezinárodnímu právu (v tom měl pravdu, s tím museli legionáři v případě zajetí počítat).

Vývoj situace však přinutil prozatímní vládu i Kerenského změnit svou idealistickou
pacifistickou politiku.Nabídka prozatímní vlády volající po míru bez anexí a válečných reparací byla Ústředními mocnostmi odmítnuta! To přinutilo prozatímní vládu, které záleželo na tom, aby její návrhy byly brány vážně, že se rozhodla pro ofenzivu. Jejím výsledkem mělo být vytlačení vojsk Ústředních mocností z území Ruska a zlepšení morálky armády.Po předpokládaném úspěchu chtěla zastavit vojenské operace a vyhlásit všeobecný mír. To by ovšem Leninovým bolševikům překazilo plány na uzurpování neomezené vlády. Proto měli životní zájem na neúspěchu této akce.
Tato beze sporu riskantní akce je známa jako Kerenského ofenzíva. Měl mylnou představu, že úspěšná ofenziva zahájená gardovými pluky a dobrovolníky po prolomení fronty ovlivni řadové jednotky, které je budou následovat. Tak se měl vytvořit pověstný ruský parní válec. Čechoslováci využili příležitosti k účasti na této ofenzivě a přihlásili všechny 3 pluky své brigády.

Nepřítel byl ovšem od bolševiků o přípravě ofenzívy informován a dobře připraven ji zvrátit ve svůj prospěch. Před očekávanou ruskou ofenzívou provedl vrchní velitel inspekci. S tím co zjistil, byl naprosto spokojený a bez větších obav očekával útok ruských vojsk.

Útok ruských vojsk u Zborova 2.července 1917 byl pokračováním útočné operace zahájené o den dříve. Hlavním cílem útoku bylo dobytí a obsazení dominantního opevněného vrchu Mogila a v případě úspěchu útočit dále ve směru na Lvov. To měl za úkol 49. sbor, v němž byla začleněna česká brigáda. Ta byla umístěna na vedlejším úseku pro své nedovybavení potřebným materiálem, nízkému počtu vojáků a jejich nesecvičení podle ruských pravidel.To se však v boji projevilo jako přednost. Uplatnila se česká schopnost improvizace i zkušenosti velitelů a vojáků z náročné výzvědné činnosti prováděné v malých skupinkách , kde se bylo nutno samostatně rozhodovat. O samozřejmě vysoké morálce ani nemluvě. Tím vším byl vytvořen předpoklad pro jejich nešablonovitý rozhodný útok, který charakterizovalo zděšené hlášení do štábu, že Rusové útočí jako kočky "katzenartig".
Čechoslováci útočili proti asi trojnásobné přesile dobře opevněné i vyzbrojené. Byl to 86. pěší pluk 32.uherské divize a 19. divize tvořená 35. plzeňským a 75. jindřichohradeckým plukem, které se skládaly ze značnéo počtu Němců. Až během boje zjistili vojáci, že proti sobě bojují Češi! CaK vojáci považovali útočníky za Čerkesy, protože naši měli většinou ještě zimní uniformy s papachami.
Průběh samotné bitvy je mnohokrát popsán. Zájemci si mohou přečíst třeba Gelandauerovu knihu "Bitva u Zborova - česká legenda" či Fiedlerův "Zborov 1917". To jsou ty nejnovější publikace k tématu.

Důležitější jsou opomíjená fakta a hlavně důsledky. Asi 3500 čechoslováků zajalo evidovaných 4200 CaK vojáků a důstojníků různých národností monarchie! Ztráty brigády byly značné - celá čtvrtina. Z toho přímo v boji padlo 167 bratrů! Cesta na Lvov byla otevřena průlomem do hloubky 4,5 km a šířky l2 km. Brigáda zaujala improvizované obranné postavení vyzbrojena ukořistěnou výzbrojí a odrazila několik pokusů říšskoněmeckých jednotek o protiútok Československá střelecká brigáda sama splnila úkol celého sboru.

Úspěch byl nečekaný i pro ruské velení, které ho nebylo schopno využít.Pro nás měl ale význam zásadní. Dojem, který tento výkon vyvolal, změnil postoj Kerenského a na jeho základě 17. července vydal Brusilov rozkaz, jímž povolil obnovení náboru dobrovolníků a samozřejmě již nehrozilo rozpuštění Čs. brigády. Naopak se s ní spojovaly nereálné naděje ruských demokratů!
Bitva u Zborova byla skutečně první velkou akcí čs oddílů, kterou nebylo možno utajit doma ani před světem. Zborov představoval pěkný úspěch, ale z hlediska celé obrovské fronty přece jen lokální. Měl by značný význam při náležitém využití. Byl to ale první úspěch Kerenského ofenzívy.Druhý, ale také poslední, měla 8. armáda pod velením generála Kornilova u Stanislavova.Útokem ve dnech 8.-13. července prolomila frontu ještě ve větším rozsahu. Ani to nezměnilo katastrofální situaci na frontě a rozvrat ruské armády pokračoval dál v režii bolševiků.

19.července přešly řišskoněmecké a CaK jednotky do skvěle připravené ofenzivy proti rozložené ruské armádě. Ústup či spíše útěk, který následoval podrobil naše legionáře dalšímu bojovému křtu v bojích u Tarnopole, kde měli ještě větší ztráty než u Zborova.

Zborov byl ale skutečně přelomový okamžik naší historie charakterizovaný prohlášením:"poprvé za 300 let po bitvě na Bílé Hoře národ prokázal svou vůli po samostatnosti výrazným a nepřehlédnutelným činem. Zařadili jsme se plným právem mezi národy bojující proti Ústředním mocnostem." Ovšem bez TGM, Štefanika a Beneše bychom dopadli asi jako další spojenci Dohody (Arabové).

Ti, kteří u Zborova padli obětovali své životy za svobodu národa a v případě Slováků přímo za jejich záchranu! Když CaK jednotky při svém postupu našly hroby padlých u Zborova objevili nápis:"Zde leží naši mrtví bratři, kteří za svobodu české vlasti krev prolili"

Masaryk politický význam zborovské bitvy ohodnotil: Z.umožnil organizaci armády a ta byla nezbytnou podmínkou naši svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva dosáhli!

K tomu není co dodat.

Zamyšlení nad 28. říjnem a koncem monarchie

Tento den slavíme státní svátek, tedy jak kdo. Zaměstnanci státu, a tedy i nás občanů, vyvěsí většinou jednu vlajku a druhý stožár zeje prázdnotou, na znamení naší suverenity či chudoby, že na druhou vlajku nemáme.
Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?
Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.

U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.
Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“

Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.