28. říjen

V současnosti slavíme tento den, jako den vzniku československého státu. Republika byla vyhlášena 14. 11. 1918 a byly zrušeny šlechtické tituly. Málem jsme tento druhý podzimní svátek neměli. Někteří „pravicoví“ poslanci, asi pod dojmem z posledních let, byli toho názrou, že v torzu masarykovské republiky není co oslavovat. Prý nám stačí jen kníže Václav svatý, a tedy oslava přemyslovského státu. Za knížete Václava měl tento stát přibližně stejnou rozlohu, jako současná ČR. Se samotným knížetem Václavem to bylo stejně trochu jinak, než nám líčí legendy. Ale tradice je tradice.

Během 20. století se v tento den slavilo ledaco. Za protektorátu, kdy jsme byli součástí třetí říše národa německého, se mohutně slavili svatí Šimon a Juda – patroni ztracených věcí, tedy také Československa. Za časů rudého práva, kdy jsme byli součástí tzv. tábora míru a socialismu se slavilo v tomto pořadí: den znárodnění 1945 jako významný den ČSSR a pak vyhlášení samostatnosti státu Čechů a Slováků v roce 1918 a za třetí schválení zákona o čs. federaci z roku 1968. Tento den bychom též mohli slavit jako den zdravého rozumu, skončila totiž karibská krize. Štěstí měl celý svět, že se studená válka nezměnila v horkou. My bychom se jí zúčastnili již potřetí ve 20. století ve své většině na té špatné straně. Na to vše je dobré si vzpomenout při oslavě naší první sametové revoluce ve 20. století. Je paradoxní, že vlastně vypukla omylem a zaskočila vůdce národního odboje na cestách, ale vypukla v pravý čas. Kdyby tento den Národní výbor (NV) nesáhl po samostatnosti, musel by Rakousko podepírat, jako již mnohokrát v historii.

Přes naprostý krach dobyvačných plánů císařského Německa toto se nehodlalo smířit s tím, že by mu válka nepřinesla žádné územní zisky. Chtělo se alespoň částečně uspokojit na úkor dosavadního spojence. Počítalo s rozpadem Rakousko-Uherska, ale vůbec mu do plánů nezapadal vznik československého státu, který by ohrožoval nadvládu Němců v jejich „Mitteleurope“. Německý generál Ludendorff předložil 14. října 1918 memorandum, které konstatovalo, že se již nedá zabránit vytvoření českého ani jihoslovanského státu. Proto navrhl neodkladně začlenit k Německu všechny oblasti Předlitavska, kde žijí Němci. Těmto plánů nahrávali rakouští Němci se svým velkoněmectvím.

16. října vydal císař Karel manifest o vytvoření spolku národních států, ten se ovšem netýkal Uher a počítal se zřízením německých Čech. NV tento plán odmítl s tím, že česká otázka se nemůže řešit bez souhlasu a dorozumění s mezinárodně uznanou národní radou v Paříži, v jejímž čele stál profesor Masaryk. Němcům císařův manifest vyhovoval – němečtí poslanci z Předlitavska vyhlásili 21. října ve Vídni samostatný stát – Republik Deutschösterreich (republiku Německá-východní-říše). Němci z Čech a Moravy požadovali zřízení provincií Deutschböhmen (v západních a severních Čechách) a Sudetenland (na severní Moravě a ve Slezsku). Za této situace odjížděla česká delegace do Curychu – to uklidnilo rakousko-uherskou vládu, že se v Čechách nic dít nebude, když jsou čelní představitelé pryč.

V pondělí 28. října probíhala porada ve Švehlově bytě o vyhlášení československého státu podle usnesení NV. Když se účastníci schůzky rozcházeli, spatřili na Václavském náměstí jásající davy. Pražané si totiž vyložili odpověď ministerského předsedy hraběte Andrasyho na nótu prezidenta Wilsona - „monarchie svoluje, aby si Čechové rozhodovali o své budoucnosti sami“ - jako kapitulaci Rakouska-Uherska a začali sami jednat. Řádový kněz a poslanec za agrární stranu Dr. Zahradník pod sochou knížete Václava proklamuje nezávislý československý stát, po něm vystupují další řečníci. Pak dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. Mluvčí vyzvali železničáře, aby rozeslali do všech stran telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.“ Tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat.

Vystoupení lidu zaskočilo předáky NV, ale ti nezaváhali. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. Svým jednáním se stali slavnými „Muži 28. října“. Jejich rozhodným postupem byl vývoj událostí zvládnut sametově. Aby nedošlo k revolučním excesům, vyhlásili představitelé NV ihned, že zákony zatím platí beze změny – tedy právní kontinuitu. Vzali na sebe odpovědnost a přijali přísahu věrnosti československému státu, který ještě de iure neexistoval, od úředníků monarchie. První zákony vypracoval Alois Rašín ihned. Tento právní dokument vyhlásil vznik československého státu, jehož státní formu později určí Národní shromáždění po domluvě s Československou národní radou v Paříži.

Odpoledne 28. října navrhl E. Beneš, aby delegace NV vydala prohlášení, které by schválilo postup prozatímní vlády, a to bez informací z Prahy. V tento den se také na Sibiři loučili legionáři s plukovníkem Švecem – obětí bolševické agitace mezi legionáři.

Vojenské velitelství v Praze kapitulovalo 30. října, celé Rakousko-Uhersko skutečně kapitulovalo 3. listopadu a Německo 11. listopadu – to byl definitivní konec I. světové války. Tento den se nyní slaví jako den veteránů. Mír byl podepsán 28. června 1919.

Nostalgické vzpomínání na staré dobré časy u některých Rakušanů je pochopitelné. Jejich východní říše se smrskla na malý evropský stát, stejně jako Uhry. Bohužel i u nás se najdou ještě nějací nekritičtí ctitelé Rakouska. Neberou na vědomí, že se Rakousko po porážce od Bismarckova Německa změnilo v Rakousko-Uhersko, které bylo ve vleku císařského Německa a jeho světovládných plánů. V době úspěchu vojsk centrálních mocností se naplno projevili cíle v programu „požadavky na nové uspořádání po válce“. Někteří monarchisté se nás snaží přesvědčit, že blahoslavený Karel I. bude naším druhým svatým vladařem, a že je to vlastně přemyslovec. My budeme slavit důstojně a s vděčností k předkům, kteří tuto složitou situaci tak vynikajícím způsobem zvládli.

11. listopad - Den válečných veteránů

Shodou okolností se 11. listopadu v zemích s křesťanskou tradicí slaví svátek svatého Martina z Tours, který byl veterán římského vojska, ale Den veteránů má svůj původ jinde. V roce 1918 byla 11. 11. v 11 hodin příměřím s Německem ukončena krvavá předehra XX. století ­ I. světová válka ­ největší a nejstrašnější válečný konflikt, který do té doby lidstvo poznalo. Tento den se stal na paměť obětem války v demokratických zemích Evropy, v USA a v Kanadě Dnem veteránů. Symbolem tohoto dne se stal vlčí mák, rostlina, která kvetla na zdevastované půdě bojišť. Rozšíření tohoto symbolu dopomohla snad nejvíc báseň kanadského vojenského lékaře Johna Alexandra McCrae, kterou napsal v roce 1915, ale sám se konce války nedožil:

Na polích ve Flandrech.

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře, mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanony jen svoji píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.

Bohužel zkušenost první světové války nezamezila vypuknutí další o 2 desetiletí později. Evropské státy po válce založili Společnost národů, která měla zamezit opakování takových mezinárodních konfliktů. V letech 1923-1928 se v činnosti Společnosti národů významně angažoval šéf československé diplomacie a pozdější československý prezident Edvard Beneš, který byl v těchto letech členem řídících orgánů společnosti.

Naneštěstí krátkozrakost politiků evropských velmocí, mezi kterými bylo málo státníků, nechala převážit úzkoprsé zájmy a nezabránila pokusu Hitlerova nacistického Německa o revanš za 1. světovou válku. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946. Vítězné státy druhé světově války se rozhodly některé struktury Společnosti národů transformovat do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala. Na vzniku OSN se opět podílel československý ministr zahraničí, v tomto případě Jan Masaryk. I když tato organizace jistě také není dokonalá, je pravdou, že od založení OSN horký válečný konflikt světového rozsahu nepropukl. Na starém kontinentu navíc máme velkou naději a příslib v procesu evropské integrace, který snad způsobí to, že Evropa se již v budoucnu nestane ohniskem světové války.

11. listopadu se tedy hlásíme k odkazu všech, kteří se konce válečných útrap nedočkali a položili své životy za náš mírový život. Také myslíme na ty veterány, kteří dosud mezi námi žijí, na přímé účastníky bojů II. světové války. Tento den je příležitostí vyzdvihnout československé vlastence, kteří za svobodné soužití mezi národy a obnovení Československa bez váhání dali všanc své životy, a často také ohrozili životy svých rodin, které zůstali v protektorátu.

Pokud zapomeneme, jak snadno jsme svobodu v minulém století 2x ztratili a jak obtížně ji získávali zpět, může se také stát, že si tuto zkušenost v jiné formě zopakujeme.

28. září Den české státnosti

Je to den volna, tak to berou občané tohoto státu. Neliší se tím moc od předků, i když jejich důvody jsou trochu jiné. Již svatý Vojtěch si stěžoval, že Čechové světí svátky nepořádně a dokonce prý kvůli tomu odešel uraženě z Čech. Svátek by ovšem neměl být jenom dnem, kdy se nepracuje. Ve svátek by se mělo slavit či aspoň se zamyslet nad smyslem svátku. O to se jako prostý občan a člen ČsOL pokusím na úrovni svých znalostí. Tento den mají svátek Václavové po prvním z nich - knížeti Václavovi svatém vévodovi české země, který byl prý tento den zavražděn bratrem Boleslavem. I když je tento násilný čin vůči bratrovi chatrně doložený a nebyl nikdy objasněný, podobně jako mnoho jiných v naší historii (např. Václav III.). Na toho prvního Václava si vzpomínáme, když nám něco skutečně či domněle hrozí. Naposledy pokud si vzpomínám to byl výstup druhého presidenta Václava na bájný Blaník u příležitosti našeho vstupu do EU.
Jestli chtěl něco sdělit bájným rytířům v Blaníku, měl raději vyrazit na Moravu v Rudce u Kunštátu, tam by je našel i s jejich následovníky legionáři. Napadá mě, jakpak by na tuto událost reagoval král Jiří z Poděbrad?
Podle legend tedy tento den zemřel skvělý křesťanský panovník míru a zrodil se světec i první český stát. Legenda, kterou spoluvytvářel bratrovrah Boleslav. Václav svatý je za panovníka míru považován pro svůj státnický přístup při bojích o svrchovanou vládu nad Čechami. Nejznámější je případ podrobení kouřimského vládce Radslava, kdy nevyužil svého vítězství k přímému opanování knížectví. Asi zvážil své reálné možnosti.
Dalším důkazem vykládaným podle potřeby různě je jeho podrobení se Jindřichovi I. Vzhledem k prostředkům které měl k obraně, vyřešil spor způsobem „civilizovaným“ . Namísto boje spojeného s ničením a pustošením uvolil se platit výkupné tzv. daň míru - tributum pacis. Těch slavných 300 volů a 120 hřiven stříbra. Údaje se ale liší. Tento závazek však neznamenal, jak se někdy traduje, mocenské podřízení se říši. Vždyť i ona sama se zavázala v 1. polovině 10. století platit tribut Maďarům. Při této příležitosti je dobré si vzpomenout na postup presidenta Beneše, který byl k něčemu podobnému přinucen roku 1938 ve jménu evropskému míru svými spojenci. Tento Václavův závazek ale vedl k vnitřním komplikacím, které byly ukončeny jeho vraždou Boleslavovými družiníky. Ale Václavova úloha není jen trpná oběť v základech státu. On pochopil, že je třeba v zájmu přežití přemyslovského státu, převzít princip římské organizace státu, práva a církve. Byla to skutečně otázka života nebo smrti, jak vidíme u sousedních kmenů.
Ale kníže Václav vládl ještě kmenovým „demokratickým“ Čechám. Skutečný stát založil Boleslav I. Ihned zahájil „občanskou válku“, které se Václav vyhýbal. Protože v této době onemocněl a zemřel Jindřich I., spory o jeho následnictví opozdily reakci na dění v Čechách, které se projevilo ukončením platby daně. Boleslav táhl od hradu k hradu a porážel ostatní knížata a v dobytých oblastech stavěl správní hrady a kostely. byl to on, kdo šířil křesťanství, razil mince, vybíral daně od lidí a zavedl i test smrti. Hlavně budoval početnou armádu – další to základ státu a zajištění jeho existence. Jak přitom nevzpomenout vzniku našich legií, bez kterých by nebyla naše samostatnost. Lidem se to ale nelíbilo a vzpomínali na staré dobré časy. Tak jak to líčí naše legendy, či anglická koleda o dobrém králi Václavovi.
Císař Ota I. vyrazil roku 936 udělat „pořádek“ do Čech. Ale Boleslav jej porazil. Po 14 letech boje s říší uzavřel Boleslav poctivý mír, jak čteme a zdá se že bez poplatků. Již se o nich nemluví. Společně pak bojovali v nejvýznamnější evropské bitvě roku 955 proti Maďarům na říčce Lechu. Tito nebezpeční kočovníci zde ztratili velkou část svých vojsk a oslabení jejich moci bylo takové, že ukončili své výboje a usadili se v Panonii. 50 let po této bitvě se zrodil maďarský stát ovládaný dynastií Arpádovců. Poddání císaři neomezilo Boleslavovu snahu o zvětšení svého panství. S jeho jménem a jménem jeho syna Boleslava II. jsou spojeny územní zisky. Český stát se tehdy zvětšil o Slezsko, Moravu, západní Slovensko, Krakovsko a Červenou Rus až po Volyň. Tato expanze by nebyla možná bez vnitřní stability. Raně středověký stát stál i padal s osobou panovníka. Bylo proto výhodné, či spíš nezbytné, že si Boleslav II. (pobožný) pořídil v rozmezí let 972 až 975 věčného patrona knížete svatého Václava, který do ničeho nemluvil, ale na něhož se bylo možné odvolávat. To platí dodnes. Čechové byli „čeledí“ knížete svatého Václava, skrze kterého trvá i země česká navěky. Další významné datum – vyvraždění Slavníkovců roku 935 coby sjednocení země je omyl. Palacký psal ve svých dějinách, že Čechy byly snad jednotné od dob praotce Čecha. Proti byli němečtí historici a vylíčili Slavníkovce jako konkurenty Přemyslovců. Jednalo se ale jen o soukromou pomstu Vršovců na Slavníkovcích. Vše se dá zjistit z legendy o svatém Vojtěchovi (aneb za vším hledej ženu). Dokonce o této akci snad ani Boleslav nevěděl. Bojovníci Slavníkovců byli v té době ukázněně na tažení v Boleslavově vojsku s císařem Otou III. proti Luticům.
28. září bývalo v nejstarším přemyslovském státě velkým státním svátkem. Tento den byl věnován starosti o řád země a její „mír“. Jakpak nás letos překvapí naši zástupci? Dočasní panovníci, které si Čechové zvolili, tento mír jen spravovali. byli úředníky věčného knížete Václava. Mír byl smyslem vlády. K dokonalosti toto dovedl Karel IV.
Vládnoucí kníže pořádal veliké hody pro „všechny Čechy“. Při této příležitosti se konal velký sněm, na němž se projednávali zemské záležitosti a zasedal také soud, který řešil spor všech svobodných Čechů. Poslušnost nevyžadoval právě vládnoucí kníže, nýbrž kníže věčný, ztělesňující řád a pořádek.
Ale opusťme již dávnou minulost, kde je toho ještě mnoho k vyjasňování a věnujme se vzniku novodobého státu v minulém století. Jedním z jeho základních kamenů byla armáda. V Kyjevě na svatého Václava podle pravoslavného kalendáře 11. října 1914 před katedrálou svaté Sofie, vystavěnou již v roce 1037 podle vzoru sofijského chrámu v Konstantinopoli (Istanbulu) knížetem Jaroslavem I, přísahalo 700 statečných čechoslováků. Takzvaní „Starodružiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Pro Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské. Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. září 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády a bez této armády by nebylo Československa.
A ještě jednou svatý Václav: republika byla vyhlášena 28. října v Praze právě pod jeho sochou.
Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat či zapomínat. Zapomínat je ale nebezpečné, to bychom se vlastní vinou po právu rozplynuli v té Evropě jak ta kostka cukru. Jedinečnost Evropy spočívá v tom, že se skládá z mnoha států a národů, ale sdílí společnou kulturu a takovou snad i zůstane spolu s námi.

28. září – Den české státnosti

Státní svátek – průběh bude asi obvyklý – jak to u nás při státních svátcích chodí.
Roku 1925 v důvodové zprávě k návrhu zákona o nedělích, svátcích a památných dnech bylo uvedeno: „... Aby nebyl ničím rušen historický státní význam tohoto dne, platí proň nejen předpisy o svátečním klidu ve školách a úřadech jako pro ostatní památné dny republiky, nýbrž vztahují se naň veškeré předpisy o nedělním klidu a zabezpečuje se účinnými opatřeními jeho důstojná zevní oslava.“
Co ale tento den budeme slavit? „Rytíře“ z dvacetikačky a tedy vlastně bratrovraždu, pravděpodobně z roku 935, kterou můžeme zařadit k těm ostatním – Kain a Abel či Romulus a Remus?
Vévoda Václav je vzpomínán, když je zle. Sice naposledy jeden jeho jmenovec hledal jeho spící rytíře na Blaníku při našem vstupu do EU. Asi nevěděl, že se přestěhovali na klidnější Moravu, do jeskyně v Rudce u Kunštátu, spolu se svými následovníky – legionáři.
A nebo spíš budeme vzpomínat výročí roku 995 – skutečně historického státnického počinu, kdy zaútočily ozbrojené čety knížete Boleslava II. na hradiště Libice nad Cidlinou, které bylo sídlem konkurenčního rodu Slavníkovců. Po vyvraždění konkurence, až na výjimku dalšího svatého – Vojtěcha, byl dokončen proces kmenového sjednocování země – zrodil se český přemyslovský stát.
Ale myslím si, že bychom měli hlavně vzpomenout 700 statečných mužů, kteří v tento den, podle pravoslavného kalendáře roku 1914, přísahali v carském Rusku na náměstí před Sofijským chrámem v Kyjevě. Takzvaní „Starodužiníci“ líbali prapor, jehož podoba symbolizovala cíle odboje. Líc praporu byl bílo-červený, na středu byla vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub byl tvořen bílo-modro-červenou trikolorou, která měla vícerý význam. Pro ruské vedení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň barvy panslovanské, stvrzující společný boj Slovanů proti Germánům. Po Čechy a několik Slováků v České družině to byly barvy slovenské.
Později byl prapor české družiny, nejstarší symbol našeho zahraničního vojenského odboje vůbec, doplněn našitými znaky jednotlivých zemí, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Dále pak prapor doznal změny, při přejmenování vojenského útvaru na 1. střelecký pluk Mistra Jana Husa v roce 1917, což se událo na žádost legionářů a nikoli TGM, jak se traduje, kdy byl původní hrot žerdě s carským orlem nahrazen „husitským“ kalichem. V říjnu již byla česká družina v boji. Takže den 28. 9. 1914 můžeme považovat za den zrození naší armády. Je na nás, co a jak budeme slavit, vzpomínat, či zapomínat. Zapomínat je ale velmi nebezpečné!

9. 5. 1915

Že před šedesáti lety skončila v květnu 2. světová válka v Evropě a v září v Asii bude jistě dostatečně vzpomenuto. Ale že problematický 9. květen má pro nás též starší historii asi ví málo kdo.

V neděli 9. května 1915 vyrazila česká rota cizinecké legie „NAZDAR“ společně s rotou polskou a belgicko-lucemburskou severně od Arrasu do útoku. Zadaný úkol splnili víc než skvěle, ale postupovali tak rychle, že nedošly zálohy a zbytky nasazených jednotek se večer musely stáhnout (jaká podoba se Zborovem a Sokolovem). Mezi jinými padl první český důstojník ve Francii poručík V. Dostál i praporečník K. Bezdíček a s ním zmizel i prapor roty „NAZDAR“, na nějž dobrovolníci ve městě Bayonne přísahali.

Po bitvě bylo armádním velitelstvím vysloveno „lichotivé“ uznání ve vojenském věstníku francouzské republiky: „Nikdy ještě v této zákopové válce trvající již 7 měsíců nebylo ani Němci ani našimi vojáky dosaženo tak skvělého úspěchu“

Pro setinu „NAZDAR“ byl 9. květen 1915 nejen dnem nesmrtelné slávy, ale také zkázy. Toho dne přestal samostatný oddíl ve francouzském vojsku dočasně existovat, protože nebyly k dispozici žádné zálohy, z nichž by bylo možné stav roty doplnit. Z 250 příslušníků české roty jich v tomto boji 42 padlo a dalších 90 bylo zraněno. Ale to byl teprve začátek ozbrojeného odboje proti Rakousku-Uhersku. V létě 1918 vznikly čs. legie ve Francii, coby regulérní československé vojsko. Z fronty tehdy bylo staženo dosud žijících asi 50 příslušníků původní české roty „NAZDAR“ a byli zařazeni do řad čs. vojska ve Francii.