Blansko bylo ještě v roce 1607 evangelické, pak došlo k rozmachu katolictví, ale v letech 1615 - 1620 se dostalo do držení rodu ze Šlejnic, kteří byli přísnými luterány a zúčastnili se stavovského odboje. Pak se konaly tajné bohoslužby v odlehlých a nepřístupných místech. V jedné jeskyni nad výtokem Punkvy zůstal vytesaný kalich.
V roce 1834 se hlásilo v Blansku k luteránům 20 osob, v roce 1910 21 osob, v roce 2001 se hlásilo k ČCE 138 osob a k CČSH 205 členů, k římským katolíkům 5802, bez vyznání už 11699.
Už ze začátku 20. století jsou známá v Blansku jména bratří Stejskal, Krupica, Kocián, rodina Plachých, Šaršonova, bratr Marek (později bratři Pavlík, Stodola, Vladíkovi). Církevní práce začala v roce 1912 po domech, pak ve škole. Původně Blansko patřilo, tak jako Boskovice, k „církvi vanovické“, ale pro výhodné železniční spojení se připojilo k Brnu. Od roku 1921 tam začal pravidelně dojíždět bratr vikář Bohumil Procházka z Brna, a tím byl položen základ kazatelské stanice. V roce 1922 zásluhou bratra Hofmana, ředitele železáren, byla evangelíkům trvale propůjčena místnost v závodním kasinu, kde bohoslužby konal pravidelně dvakrát do měsíce bratr Procházka nebo někdo ze spolku Žerotín z Brna. Kazatelská stanice byla v Blansku ustavena 16. 11. 1924 za účasti jedenácti členů platících salár.
Během existence kazatelské stanice se v Blansku vystřídala celá řada kazatelů, na něž pamětníci rádi vzpomínají. Farář Antonín Venc kázal poprvé v Blansku 16. 11. 1930 (zemřel v roce 1960), jeho pokračovatelem byl po deset roků farář Jan Sláma a později farář Vladimír Doule. V polovině 80. let přišel farář Vladimír Kalus a po jeho tragické smrti pokračuje v práci jeho paní Jana. Začátkem 90. let přišel z jimramovské fary na „důchod“ do Blanska farář Jiří Tomeš se svou paní a zapojil se s velkou energií do činnosti kazatelské stanice. V posledních dvou desetiletích zde pokračuje v kazatelském díle farář a senior Pavel Kašpar.
Za působení faráře Vence byl zbudován sborový dům J. A. Komenského (ze zakoupené staré pekárny), otevřen byl s velkou slávou 26. 10. 1958. Po sedmi letech padla budova asanací a evangelíci dostali náhradní místnost na Bezručově ulici, ta byla později taktéž asanována. Nyní se k bohoslužbám scházíme v dřevěném kostelíku Církve československé husitské, který je kulturní památkou. Více detailů k peripetiím s evangelickou mdolitebnou v Blansku naleznete v jiném článku.
Předpokládá se, že kostel sv. Paraskevy je nejstarší z převezených dřevěných kostelů z Podkarpatské Rusi. Je z obce Nižní Seliště. Stavba byla zahájena v r. 1596 nebo 1608, zatím obyvatelstvo obce vymřelo na mor a až po třech nebo čtyřech desetiletích byl kostel dokončen v r. 1641. Později po zlepšení poměrů za první republiky si místní lidé postavili v roce 1922 kamenný kostel. A tak dřevěný kostel, původně pravoslavný, pak řeckokatolický, začal chátrat. Záchranou byl zájem o dřevěnou architekturu z Podkarpatské Rusi, měl být převezen na výstavu soudobé kultury na brněnské výstaviště, ale pak památkový úřad situaci přehodnotil, nabídl tuto možnost CČSH, a tak 17. 9. 1936 dorazily první tři vagony z pěti s rozebranou konstrukcí kostela. Stavělo se na železobetonových pasech na zakoupeném pozemku v Blansku. Vlastní dřevěnou stavbu postavili najatí tesaři z Podkarpatské Rusi. Na jaře 1937 proběhly další práce a v neděli 23. května 1937 se uskutečnilo slavnostní otevření kostela za přítomnosti jednoho tisíce účastníků. V dalších letech proběhla řada oprav a úprav, při výměně šindelů v roce 1971 jsem tam konal stavební dozor za tehdejšího faráře Milana Chaloupky. V současné době je farářem CČSH v Blansku Martin Kopecký a při občanském povolání stavbaře slouží v této farnosti v mnoha střediscích. Tato náboženská obec je jediná rostoucí v této církvi. V poslední době si blanenští vybudovali ve věži kruchtu, pořídili varhany a nechali ulít dva nové zvony. Moc doporučujeme návštěvu této unikátní památky. Podrobnější informace o kostelíku sv. Paraskevy najdete v Setkávání 9/2008.
Jan Vladík a Jiří Novák (časopis Setkávání 2014/3)
neděle 30. března 2014
úterý 2. července 2013
Zborovská bitva po 96 letech
Je tedy tomu již 96 let, kdy proběhla pro naši zem významná bitva u městečka Zborova. Zborovů je ve slovanské části Evropy víc, ale dva jsou nezastupitelné pro vznik ČSR. 1. na Slovensku poblíž Bardejova. Zde se proslavila 2. rota „České družiny“ úspěšným zorganizováním přechodu části 28. pluku k Rusům v dubnu 1915. Císař tento pluk s velkým humbukem zrušil, čímž urazil jemu věrné, ale velmi tím pomohl našemu zahraničnímu odboji (později byl pluk obnoven). 2. Zborov ležící v Haliči, nyní na Ukrajině, jihovýchodně od Lvova při říčce Strypě, je významné i pro Poláky. Svedl zde bitvu polský král Jan Kazimierz s Chmelnického kozáky a Tatary, jejímž výsledkem byla smlouva zvaná ugodą zborowską, Fakticky naše bitva byla jen zanedbatelná epizoda 1. světové války. Vítězství v této bitvě pro nás zhodnotil 1. president TGM takto výstižně: “Zborov umožnil organizaci armády a armáda byla nezbytnou podmínkou svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva dosáhli … V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli jsme se omezit na reklamace a deklamace… Věčná paměť bratřím zborovským padlým i živoucím.
Dnes již žádný účastník bitvy nežije, poslední zemřel v roce 2003. V dějinách jsou události, které postupem doby nabývají zvláštní symbolické hodnoty. U Zborova tehdy poprvé od bitvy na Bílé Hoře bojovalo samostatné české vojsko jako celek pod svými prapory za svobodu své vlasti.
Zborovská bitva byla pochopitelně znevažována již za Rakousko-Uherska, byla to zrada českých pluků, žádná bitva ani nebyla. Pak ovšem ještě více za protektorátu, tehdy hlavně z rasových důvodů, jednalo se přece o slovanské podlidi. A za časů „Rudého práva“ zase z důvodů třídních. Je smutné, že ze všech tří období ledacos přežívá v myslích současníků až do dneška, což dosvědčuje bídnou úroveň našeho historického vědomí.
Paměť představuje přítomnost minulosti, její intelektuální rekonstrukci, která má zajišťovat kontinuitu času a čelit stálé změně, a tím tvoří základní prvek naší identity. Pomníky, pamětní desky, publikace, slova slavnostních řečníků při vzpomínkových oslavách hlásají, že oběť měla smysl a že zavazuje současníky k určitému jednání, jež má zajistit uchování hodnot, za které padli.
Bitvy jež byly ve 20. století vedeny za vytvoření či obnovení českého či československého státu, vybojovali jednotky dobrovolnické, proti státu, v němž český národ právě žil. Bylo proto samozřejmé, že právě legionářská tradice se stane základní armádní tradicí nového státu. Za den vzniku čsl. Armády de facto byl považován až den bitvy u Zborova. Vyhlášen byl v roce 1928 ministrem obrany Františkem Udržalem za svátek čsl. Armády. V kalendáři slavnostních dnů ČSR se stal po 28. říjnu 2. nejvíce oslavovaným datem až do roku 1950.
Nejen mě je nepochopitelné, proč se tento svátek po druhé sametové revoluci neobnovil (že by platilo francouzské „cherchez la femme“?). Bitva samotná byla součástí Kerenského ofenzívy, o jejíž přípravě nepřítel věděl a dobře se na ni připravil. Tato ofenzíva měla mimo vojenského cíle, jímž bylo město Lvov i cíl politický, konsolidaci armády i zázemí. Ofenzíva začala 29. června a řada na naši brigádu přišla až 2. července. Zborov byl první úspěch této ofenzívy, druhý a poslední úspěch ofenzívy byl u Stanislavova pod velením generála Kornilova.
Rozvrat ruské armády byl ale takový, že tyto úspěchy nebyly využity. 16. července přešlo německé a rakousko-uherské vojsko do protiútoku. Při ústupu se podruhé proslavili naši vojáci u Tarnopolu, kde měli větší ztráty než u Zborova. Ale vraťme se k bitvě u Zborova. Vzhledem k nedostatečnému stavu výzbroje nesecvičenosti českých jednotek jim byl dán méně významný úsek a do útoku měly vyrazit až po úspěchu mnohem lépe materiálně vybavených a početně silnějších jednotek na křídlech, jejich očekávaný úspěch se nedostavil. Situace se ale vyvinula jinak, dá se říci, že duch zvítězil nad hmotou. Čeští poručíci a velitelé rot vypracovali plán útoku podle svých zkušeností, který plukovník Trojanov schválil. Bylo třeba improvizovat a v tom jsou Češi tradičně, tak jako dříve předvedli husité, osvědčení, mají li možnost se projevit. Ruští velitelé praporů nehráli v přípravě ani v samotné bitvě větší roli. Průběh útoku výstižně popsali C. a K. Pozorovatelé. Charakterizovali jej, že jdou kupředu jak kočky „katzenarting“. Že by si z průběhu bitvy vzala příklad císařská německá armáda při své jarní Ludendorffově ofenzivě v roce 1918? Dobře vybudované zákopy podle německého vzoru ze západní fronty spíše přispěly k úspěchu našich legionářů. C. a K. armáda kladla úporný odpor byť v jejich řadách byli také Češi. Pro zajímavost: bitvy se zúčastnili dva budoucí komunističtí presidenti. Za císaře pána statečně bojoval desátník dekorovaný stříbtnou medajlí za statečnost K. Gottwald. V bitvě byl raněn, což C. a K. velení ocenilo záslužným křížem na stuze. V řadách legionářů bojoval v plugu Jana Žižky L. Svoboda.
Pozdější soudní projednávání nepotvrdilo zradu českých jednotek C. a K. armády. Vojáci navzájem o sobě nevěděli, že jsou krajané. Ve svém zděšení C. a K. vojáci ani nepoznali, že „Rusové“ se dorozumívají česky. Protože výstroj legionářů byla všelijaká a někteří ji měli ještě zimní s furažkami, byli považování za Čerkesy (tak se říkalo kavkazským bojovníkům, o kterých se tvrdilo, že neberou zajatce). Bitva u Zborova udělala dojem na Kerenského, který jako ruský ministr války zastavil formování čsl. Jednotek a chtěl je rozpustit. Po bitvě Kerenský uznal svůj omyl a ocenil výkon našich legionářů (počet zajatců převyšoval početní stav brigády) a přestal klást překážky budování čsl. Armády. Tyto události si připomeneme v Blansku u pomníku „Zborováka“ 2. července. Pomník byl odlit v roce 1933 v ČKD Blansko a přežil ukryt protektorát na rozdíl od stejné sochy na Spořilově v Praze. Je to dílo akademického sochaře Karla Babky, který se účastnil bojů legií. Podobná socha byla vztyčena od „Čechů“ dobrovolníků na památku bojů pluku 41. pěší divize na řece Strypě v květnu 1916 při Brusilově ofenzívě. Byl to prý první pomník zemljaka (ruského vojína), pomník pravděpodobně již neexistuje. Blanenská socha byla odhalena v roce 1947 v parčíku u železniční zastávky Blansko-město a na svém místě vydržela. Před odhalením na současném místě byla socha umístěna v sokolovně, v jejíž přední stěně pod deskami byla umístěna prsť z bojišť 1. a 2. světové války. Sokolovna bohužel již nestojí zásluhou již porevolučních radních a na jejím místě je Pennymarket.
Dnes již žádný účastník bitvy nežije, poslední zemřel v roce 2003. V dějinách jsou události, které postupem doby nabývají zvláštní symbolické hodnoty. U Zborova tehdy poprvé od bitvy na Bílé Hoře bojovalo samostatné české vojsko jako celek pod svými prapory za svobodu své vlasti.
 |
Pomník vítězného ruského vojína, postavený čsl. vojáky na řece Strypě
ve východní Haliči ve dnech slavné Brusilovy ofenzívy r. 1916 |
Zborovská bitva byla pochopitelně znevažována již za Rakousko-Uherska, byla to zrada českých pluků, žádná bitva ani nebyla. Pak ovšem ještě více za protektorátu, tehdy hlavně z rasových důvodů, jednalo se přece o slovanské podlidi. A za časů „Rudého práva“ zase z důvodů třídních. Je smutné, že ze všech tří období ledacos přežívá v myslích současníků až do dneška, což dosvědčuje bídnou úroveň našeho historického vědomí.
Paměť představuje přítomnost minulosti, její intelektuální rekonstrukci, která má zajišťovat kontinuitu času a čelit stálé změně, a tím tvoří základní prvek naší identity. Pomníky, pamětní desky, publikace, slova slavnostních řečníků při vzpomínkových oslavách hlásají, že oběť měla smysl a že zavazuje současníky k určitému jednání, jež má zajistit uchování hodnot, za které padli.
Bitvy jež byly ve 20. století vedeny za vytvoření či obnovení českého či československého státu, vybojovali jednotky dobrovolnické, proti státu, v němž český národ právě žil. Bylo proto samozřejmé, že právě legionářská tradice se stane základní armádní tradicí nového státu. Za den vzniku čsl. Armády de facto byl považován až den bitvy u Zborova. Vyhlášen byl v roce 1928 ministrem obrany Františkem Udržalem za svátek čsl. Armády. V kalendáři slavnostních dnů ČSR se stal po 28. říjnu 2. nejvíce oslavovaným datem až do roku 1950.
Nejen mě je nepochopitelné, proč se tento svátek po druhé sametové revoluci neobnovil (že by platilo francouzské „cherchez la femme“?). Bitva samotná byla součástí Kerenského ofenzívy, o jejíž přípravě nepřítel věděl a dobře se na ni připravil. Tato ofenzíva měla mimo vojenského cíle, jímž bylo město Lvov i cíl politický, konsolidaci armády i zázemí. Ofenzíva začala 29. června a řada na naši brigádu přišla až 2. července. Zborov byl první úspěch této ofenzívy, druhý a poslední úspěch ofenzívy byl u Stanislavova pod velením generála Kornilova.
Rozvrat ruské armády byl ale takový, že tyto úspěchy nebyly využity. 16. července přešlo německé a rakousko-uherské vojsko do protiútoku. Při ústupu se podruhé proslavili naši vojáci u Tarnopolu, kde měli větší ztráty než u Zborova. Ale vraťme se k bitvě u Zborova. Vzhledem k nedostatečnému stavu výzbroje nesecvičenosti českých jednotek jim byl dán méně významný úsek a do útoku měly vyrazit až po úspěchu mnohem lépe materiálně vybavených a početně silnějších jednotek na křídlech, jejich očekávaný úspěch se nedostavil. Situace se ale vyvinula jinak, dá se říci, že duch zvítězil nad hmotou. Čeští poručíci a velitelé rot vypracovali plán útoku podle svých zkušeností, který plukovník Trojanov schválil. Bylo třeba improvizovat a v tom jsou Češi tradičně, tak jako dříve předvedli husité, osvědčení, mají li možnost se projevit. Ruští velitelé praporů nehráli v přípravě ani v samotné bitvě větší roli. Průběh útoku výstižně popsali C. a K. Pozorovatelé. Charakterizovali jej, že jdou kupředu jak kočky „katzenarting“. Že by si z průběhu bitvy vzala příklad císařská německá armáda při své jarní Ludendorffově ofenzivě v roce 1918? Dobře vybudované zákopy podle německého vzoru ze západní fronty spíše přispěly k úspěchu našich legionářů. C. a K. armáda kladla úporný odpor byť v jejich řadách byli také Češi. Pro zajímavost: bitvy se zúčastnili dva budoucí komunističtí presidenti. Za císaře pána statečně bojoval desátník dekorovaný stříbtnou medajlí za statečnost K. Gottwald. V bitvě byl raněn, což C. a K. velení ocenilo záslužným křížem na stuze. V řadách legionářů bojoval v plugu Jana Žižky L. Svoboda.
Pozdější soudní projednávání nepotvrdilo zradu českých jednotek C. a K. armády. Vojáci navzájem o sobě nevěděli, že jsou krajané. Ve svém zděšení C. a K. vojáci ani nepoznali, že „Rusové“ se dorozumívají česky. Protože výstroj legionářů byla všelijaká a někteří ji měli ještě zimní s furažkami, byli považování za Čerkesy (tak se říkalo kavkazským bojovníkům, o kterých se tvrdilo, že neberou zajatce). Bitva u Zborova udělala dojem na Kerenského, který jako ruský ministr války zastavil formování čsl. Jednotek a chtěl je rozpustit. Po bitvě Kerenský uznal svůj omyl a ocenil výkon našich legionářů (počet zajatců převyšoval početní stav brigády) a přestal klást překážky budování čsl. Armády. Tyto události si připomeneme v Blansku u pomníku „Zborováka“ 2. července. Pomník byl odlit v roce 1933 v ČKD Blansko a přežil ukryt protektorát na rozdíl od stejné sochy na Spořilově v Praze. Je to dílo akademického sochaře Karla Babky, který se účastnil bojů legií. Podobná socha byla vztyčena od „Čechů“ dobrovolníků na památku bojů pluku 41. pěší divize na řece Strypě v květnu 1916 při Brusilově ofenzívě. Byl to prý první pomník zemljaka (ruského vojína), pomník pravděpodobně již neexistuje. Blanenská socha byla odhalena v roce 1947 v parčíku u železniční zastávky Blansko-město a na svém místě vydržela. Před odhalením na současném místě byla socha umístěna v sokolovně, v jejíž přední stěně pod deskami byla umístěna prsť z bojišť 1. a 2. světové války. Sokolovna bohužel již nestojí zásluhou již porevolučních radních a na jejím místě je Pennymarket.
úterý 8. května 2012
Kdy slavit konec 2. světové války?
Jako první si již několik let připomínají osvobození ČSR den před 8. květnem členové KSČM, kteří tak reagovali na jeden z dřívějších projevů oslavující zásluhy amerických vojsk, která obsadila pouze malé území Plzeňska.
Díky tomuto popisku pod obrázkem blanenských členů KSČM kladoucích věnec k pomníku rudoarmějce jsem pochopil, že jsem si mylně vykládal jejich počínání. Myslel jsem, že oslavují, jako důkaz rozchodu se svou minulostí, kapitulaci Wehrmachtu v Remeši 7. května 1945. Tato kapitulace začala platit následující den ve 23:01 středoevropského letního času. Ale akt podpisu musel být na přání generalissima Stalina zopakován 8. května v dobytém Berlíně.
Zastavení postupu západních spojenců na ose Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice byl důsledek důrazného přání generalissima Stalina, aby Prahu osvobodila rudá armáda. To, mimo jiných, naštvalo amerického generála Pattona, který tak neměl možnost osvobodit žádné evropské hlavní město.
A my v Blansku? Blansko bylo osvobozeno sovětskými a rumunskými vojáky 9. května, kteří k nám dorazili asi hodinu po útěku Wehrmachtu. Wehrmacht tímto porušoval podmínky kapitulace. My jsme v Blansku měli štěstí, na rozdíl od některých jiných českých a moravských měst, která byla ještě 9. května bombardována rudou armádou, při čemž pochopitelně zahynuli také nějací civilisté. Blansko zažilo bombardování sovětskými letci v dubnu 1945, ti přiletěli ve strojích americké výroby z polního letiště u Lanžhotu.
Ach ta historie.
Díky tomuto popisku pod obrázkem blanenských členů KSČM kladoucích věnec k pomníku rudoarmějce jsem pochopil, že jsem si mylně vykládal jejich počínání. Myslel jsem, že oslavují, jako důkaz rozchodu se svou minulostí, kapitulaci Wehrmachtu v Remeši 7. května 1945. Tato kapitulace začala platit následující den ve 23:01 středoevropského letního času. Ale akt podpisu musel být na přání generalissima Stalina zopakován 8. května v dobytém Berlíně.
Zastavení postupu západních spojenců na ose Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice byl důsledek důrazného přání generalissima Stalina, aby Prahu osvobodila rudá armáda. To, mimo jiných, naštvalo amerického generála Pattona, který tak neměl možnost osvobodit žádné evropské hlavní město.
A my v Blansku? Blansko bylo osvobozeno sovětskými a rumunskými vojáky 9. května, kteří k nám dorazili asi hodinu po útěku Wehrmachtu. Wehrmacht tímto porušoval podmínky kapitulace. My jsme v Blansku měli štěstí, na rozdíl od některých jiných českých a moravských měst, která byla ještě 9. května bombardována rudou armádou, při čemž pochopitelně zahynuli také nějací civilisté. Blansko zažilo bombardování sovětskými letci v dubnu 1945, ti přiletěli ve strojích americké výroby z polního letiště u Lanžhotu.
Ach ta historie.
Jan B. Vladík,
člen ČsOL
pátek 2. července 2010
BITVA U ZBOROVA
Je smutné, že si málo spoluobčanů, kteří jinak mají zájem o naši historii, uvědomuje její zásadní význam pro vznik Republiky Československé. Rozsahem sice se nemohla rovnat jiným bitvám I. světové války, a byla proto také s nadhledem ignoranty nazvána šarvátkou. Její význam pro náš národ ji řadí k podobným "šarvátkám" jako byl Vítkov či Bílá Hora!
Napadá mě srovnání z Bible - jak Izraelci přešli přes Rudé moře. V příipadě "normalního" průběhu bitvy se dala očekávat za tehdejších podmínek katastrofa a hrdinná smrt na bojišti. Proto se výsledek bitvy jeví spíš jako zázrak.
A přejdu k méně známým faktům. Je pozoruhodné, že jsou Zborovy dva. Jeden je na S1ovensku u Bardějova a druhý na Ukrajině. Ten slovenský proslavil hlavně přechod 28. pražského pluku k nepříteli (tedy značného počtu českých příslušníků CaK armády) a nebylo to s hrající hudbou, jak vybájila lidová fantazie, ale i tak.
Větší rozruch snad způsobilo zrušení tohoto pluku, čímž byla upoutána pozornost zahraničí. Nápravu nepřineslo ani jeho obnovení. U poddaných byl účinek tohoto opatření spíš opačný. Ale přes to většina vojáků CaK armády zůstala věrna přísaze císaři, což dokládají pomníčky snad ve všech obcích po republice. V cizině si tyto dva Zborovy spojují, někdy úmyslně podle potřeby doby. Trapné je že se tak děje i u nás!
A teď k Zborovu na Ukrajině. Ruská Únorová revoluce 1917 ukončila samoděržaví a umožnila příjezd Masarykovi. Bohužel i Leninovi,.tomu pod patronaci s dokázanou finanční podporou císařského Německa, které počítalo s jeho pomocí při vyřazení Ruska z účasti ve vá1ce a tím i s uvolněním sil pro západní frontu.
Oba se dali do práce podle svých plánů (TGM Světová rcvoluce), Masaryk se pokoušel přesvědčit prozatímní vládu a Kerenského. o prospěšnosti našich jednotek v ruské armádě, ale bez úspěchu.
Kerenský formování Čs jednotek zastavil a chystal se je zrušit! Byl toho názoru, že Češi mají sklon k šovinismu a reakci, což pro něj jako sociálního revolucionáře (ESERA) bylo nepřijatelné. V tom názoru jej utvrzoval i velitel kyjevského vojenského okruhu. Ten vypracoval pro prozatímní vládu důvěrné memorandum, v němž dokazoval, že Češi nejsou pro ruskou revoluci dost spolehliví, že jejich existence se příčí mezinárodnímu právu (v tom měl pravdu, s tím museli legionáři v případě zajetí počítat).
Vývoj situace však přinutil prozatímní vládu i Kerenského změnit svou idealistickou
pacifistickou politiku.Nabídka prozatímní vlády volající po míru bez anexí a válečných reparací byla Ústředními mocnostmi odmítnuta! To přinutilo prozatímní vládu, které záleželo na tom, aby její návrhy byly brány vážně, že se rozhodla pro ofenzivu. Jejím výsledkem mělo být vytlačení vojsk Ústředních mocností z území Ruska a zlepšení morálky armády.Po předpokládaném úspěchu chtěla zastavit vojenské operace a vyhlásit všeobecný mír. To by ovšem Leninovým bolševikům překazilo plány na uzurpování neomezené vlády. Proto měli životní zájem na neúspěchu této akce.
Tato beze sporu riskantní akce je známa jako Kerenského ofenzíva. Měl mylnou představu, že úspěšná ofenziva zahájená gardovými pluky a dobrovolníky po prolomení fronty ovlivni řadové jednotky, které je budou následovat. Tak se měl vytvořit pověstný ruský parní válec. Čechoslováci využili příležitosti k účasti na této ofenzivě a přihlásili všechny 3 pluky své brigády.
Nepřítel byl ovšem od bolševiků o přípravě ofenzívy informován a dobře připraven ji zvrátit ve svůj prospěch. Před očekávanou ruskou ofenzívou provedl vrchní velitel inspekci. S tím co zjistil, byl naprosto spokojený a bez větších obav očekával útok ruských vojsk.
Útok ruských vojsk u Zborova 2.července 1917 byl pokračováním útočné operace zahájené o den dříve. Hlavním cílem útoku bylo dobytí a obsazení dominantního opevněného vrchu Mogila a v případě úspěchu útočit dále ve směru na Lvov. To měl za úkol 49. sbor, v němž byla začleněna česká brigáda. Ta byla umístěna na vedlejším úseku pro své nedovybavení potřebným materiálem, nízkému počtu vojáků a jejich nesecvičení podle ruských pravidel.To se však v boji projevilo jako přednost. Uplatnila se česká schopnost improvizace i zkušenosti velitelů a vojáků z náročné výzvědné činnosti prováděné v malých skupinkách , kde se bylo nutno samostatně rozhodovat. O samozřejmě vysoké morálce ani nemluvě. Tím vším byl vytvořen předpoklad pro jejich nešablonovitý rozhodný útok, který charakterizovalo zděšené hlášení do štábu, že Rusové útočí jako kočky "katzenartig".
Čechoslováci útočili proti asi trojnásobné přesile dobře opevněné i vyzbrojené. Byl to 86. pěší pluk 32.uherské divize a 19. divize tvořená 35. plzeňským a 75. jindřichohradeckým plukem, které se skládaly ze značnéo počtu Němců. Až během boje zjistili vojáci, že proti sobě bojují Češi! CaK vojáci považovali útočníky za Čerkesy, protože naši měli většinou ještě zimní uniformy s papachami.
Průběh samotné bitvy je mnohokrát popsán. Zájemci si mohou přečíst třeba Gelandauerovu knihu "Bitva u Zborova - česká legenda" či Fiedlerův "Zborov 1917". To jsou ty nejnovější publikace k tématu.
Důležitější jsou opomíjená fakta a hlavně důsledky. Asi 3500 čechoslováků zajalo evidovaných 4200 CaK vojáků a důstojníků různých národností monarchie! Ztráty brigády byly značné - celá čtvrtina. Z toho přímo v boji padlo 167 bratrů! Cesta na Lvov byla otevřena průlomem do hloubky 4,5 km a šířky l2 km. Brigáda zaujala improvizované obranné postavení vyzbrojena ukořistěnou výzbrojí a odrazila několik pokusů říšskoněmeckých jednotek o protiútok Československá střelecká brigáda sama splnila úkol celého sboru.
Úspěch byl nečekaný i pro ruské velení, které ho nebylo schopno využít.Pro nás měl ale význam zásadní. Dojem, který tento výkon vyvolal, změnil postoj Kerenského a na jeho základě 17. července vydal Brusilov rozkaz, jímž povolil obnovení náboru dobrovolníků a samozřejmě již nehrozilo rozpuštění Čs. brigády. Naopak se s ní spojovaly nereálné naděje ruských demokratů!
Bitva u Zborova byla skutečně první velkou akcí čs oddílů, kterou nebylo možno utajit doma ani před světem. Zborov představoval pěkný úspěch, ale z hlediska celé obrovské fronty přece jen lokální. Měl by značný význam při náležitém využití. Byl to ale první úspěch Kerenského ofenzívy.Druhý, ale také poslední, měla 8. armáda pod velením generála Kornilova u Stanislavova.Útokem ve dnech 8.-13. července prolomila frontu ještě ve větším rozsahu. Ani to nezměnilo katastrofální situaci na frontě a rozvrat ruské armády pokračoval dál v režii bolševiků.
19.července přešly řišskoněmecké a CaK jednotky do skvěle připravené ofenzivy proti rozložené ruské armádě. Ústup či spíše útěk, který následoval podrobil naše legionáře dalšímu bojovému křtu v bojích u Tarnopole, kde měli ještě větší ztráty než u Zborova.
Zborov byl ale skutečně přelomový okamžik naší historie charakterizovaný prohlášením:"poprvé za 300 let po bitvě na Bílé Hoře národ prokázal svou vůli po samostatnosti výrazným a nepřehlédnutelným činem. Zařadili jsme se plným právem mezi národy bojující proti Ústředním mocnostem." Ovšem bez TGM, Štefanika a Beneše bychom dopadli asi jako další spojenci Dohody (Arabové).
Ti, kteří u Zborova padli obětovali své životy za svobodu národa a v případě Slováků přímo za jejich záchranu! Když CaK jednotky při svém postupu našly hroby padlých u Zborova objevili nápis:"Zde leží naši mrtví bratři, kteří za svobodu české vlasti krev prolili"
Masaryk politický význam zborovské bitvy ohodnotil: Z.umožnil organizaci armády a ta byla nezbytnou podmínkou naši svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva dosáhli!
K tomu není co dodat.
Napadá mě srovnání z Bible - jak Izraelci přešli přes Rudé moře. V příipadě "normalního" průběhu bitvy se dala očekávat za tehdejších podmínek katastrofa a hrdinná smrt na bojišti. Proto se výsledek bitvy jeví spíš jako zázrak.
A přejdu k méně známým faktům. Je pozoruhodné, že jsou Zborovy dva. Jeden je na S1ovensku u Bardějova a druhý na Ukrajině. Ten slovenský proslavil hlavně přechod 28. pražského pluku k nepříteli (tedy značného počtu českých příslušníků CaK armády) a nebylo to s hrající hudbou, jak vybájila lidová fantazie, ale i tak.
Větší rozruch snad způsobilo zrušení tohoto pluku, čímž byla upoutána pozornost zahraničí. Nápravu nepřineslo ani jeho obnovení. U poddaných byl účinek tohoto opatření spíš opačný. Ale přes to většina vojáků CaK armády zůstala věrna přísaze císaři, což dokládají pomníčky snad ve všech obcích po republice. V cizině si tyto dva Zborovy spojují, někdy úmyslně podle potřeby doby. Trapné je že se tak děje i u nás!
A teď k Zborovu na Ukrajině. Ruská Únorová revoluce 1917 ukončila samoděržaví a umožnila příjezd Masarykovi. Bohužel i Leninovi,.tomu pod patronaci s dokázanou finanční podporou císařského Německa, které počítalo s jeho pomocí při vyřazení Ruska z účasti ve vá1ce a tím i s uvolněním sil pro západní frontu.
Oba se dali do práce podle svých plánů (TGM Světová rcvoluce), Masaryk se pokoušel přesvědčit prozatímní vládu a Kerenského. o prospěšnosti našich jednotek v ruské armádě, ale bez úspěchu.
Kerenský formování Čs jednotek zastavil a chystal se je zrušit! Byl toho názoru, že Češi mají sklon k šovinismu a reakci, což pro něj jako sociálního revolucionáře (ESERA) bylo nepřijatelné. V tom názoru jej utvrzoval i velitel kyjevského vojenského okruhu. Ten vypracoval pro prozatímní vládu důvěrné memorandum, v němž dokazoval, že Češi nejsou pro ruskou revoluci dost spolehliví, že jejich existence se příčí mezinárodnímu právu (v tom měl pravdu, s tím museli legionáři v případě zajetí počítat).
Vývoj situace však přinutil prozatímní vládu i Kerenského změnit svou idealistickou
pacifistickou politiku.Nabídka prozatímní vlády volající po míru bez anexí a válečných reparací byla Ústředními mocnostmi odmítnuta! To přinutilo prozatímní vládu, které záleželo na tom, aby její návrhy byly brány vážně, že se rozhodla pro ofenzivu. Jejím výsledkem mělo být vytlačení vojsk Ústředních mocností z území Ruska a zlepšení morálky armády.Po předpokládaném úspěchu chtěla zastavit vojenské operace a vyhlásit všeobecný mír. To by ovšem Leninovým bolševikům překazilo plány na uzurpování neomezené vlády. Proto měli životní zájem na neúspěchu této akce.
Tato beze sporu riskantní akce je známa jako Kerenského ofenzíva. Měl mylnou představu, že úspěšná ofenziva zahájená gardovými pluky a dobrovolníky po prolomení fronty ovlivni řadové jednotky, které je budou následovat. Tak se měl vytvořit pověstný ruský parní válec. Čechoslováci využili příležitosti k účasti na této ofenzivě a přihlásili všechny 3 pluky své brigády.
Nepřítel byl ovšem od bolševiků o přípravě ofenzívy informován a dobře připraven ji zvrátit ve svůj prospěch. Před očekávanou ruskou ofenzívou provedl vrchní velitel inspekci. S tím co zjistil, byl naprosto spokojený a bez větších obav očekával útok ruských vojsk.
Útok ruských vojsk u Zborova 2.července 1917 byl pokračováním útočné operace zahájené o den dříve. Hlavním cílem útoku bylo dobytí a obsazení dominantního opevněného vrchu Mogila a v případě úspěchu útočit dále ve směru na Lvov. To měl za úkol 49. sbor, v němž byla začleněna česká brigáda. Ta byla umístěna na vedlejším úseku pro své nedovybavení potřebným materiálem, nízkému počtu vojáků a jejich nesecvičení podle ruských pravidel.To se však v boji projevilo jako přednost. Uplatnila se česká schopnost improvizace i zkušenosti velitelů a vojáků z náročné výzvědné činnosti prováděné v malých skupinkách , kde se bylo nutno samostatně rozhodovat. O samozřejmě vysoké morálce ani nemluvě. Tím vším byl vytvořen předpoklad pro jejich nešablonovitý rozhodný útok, který charakterizovalo zděšené hlášení do štábu, že Rusové útočí jako kočky "katzenartig".
Čechoslováci útočili proti asi trojnásobné přesile dobře opevněné i vyzbrojené. Byl to 86. pěší pluk 32.uherské divize a 19. divize tvořená 35. plzeňským a 75. jindřichohradeckým plukem, které se skládaly ze značnéo počtu Němců. Až během boje zjistili vojáci, že proti sobě bojují Češi! CaK vojáci považovali útočníky za Čerkesy, protože naši měli většinou ještě zimní uniformy s papachami.
Průběh samotné bitvy je mnohokrát popsán. Zájemci si mohou přečíst třeba Gelandauerovu knihu "Bitva u Zborova - česká legenda" či Fiedlerův "Zborov 1917". To jsou ty nejnovější publikace k tématu.
Důležitější jsou opomíjená fakta a hlavně důsledky. Asi 3500 čechoslováků zajalo evidovaných 4200 CaK vojáků a důstojníků různých národností monarchie! Ztráty brigády byly značné - celá čtvrtina. Z toho přímo v boji padlo 167 bratrů! Cesta na Lvov byla otevřena průlomem do hloubky 4,5 km a šířky l2 km. Brigáda zaujala improvizované obranné postavení vyzbrojena ukořistěnou výzbrojí a odrazila několik pokusů říšskoněmeckých jednotek o protiútok Československá střelecká brigáda sama splnila úkol celého sboru.
Úspěch byl nečekaný i pro ruské velení, které ho nebylo schopno využít.Pro nás měl ale význam zásadní. Dojem, který tento výkon vyvolal, změnil postoj Kerenského a na jeho základě 17. července vydal Brusilov rozkaz, jímž povolil obnovení náboru dobrovolníků a samozřejmě již nehrozilo rozpuštění Čs. brigády. Naopak se s ní spojovaly nereálné naděje ruských demokratů!
Bitva u Zborova byla skutečně první velkou akcí čs oddílů, kterou nebylo možno utajit doma ani před světem. Zborov představoval pěkný úspěch, ale z hlediska celé obrovské fronty přece jen lokální. Měl by značný význam při náležitém využití. Byl to ale první úspěch Kerenského ofenzívy.Druhý, ale také poslední, měla 8. armáda pod velením generála Kornilova u Stanislavova.Útokem ve dnech 8.-13. července prolomila frontu ještě ve větším rozsahu. Ani to nezměnilo katastrofální situaci na frontě a rozvrat ruské armády pokračoval dál v režii bolševiků.
19.července přešly řišskoněmecké a CaK jednotky do skvěle připravené ofenzivy proti rozložené ruské armádě. Ústup či spíše útěk, který následoval podrobil naše legionáře dalšímu bojovému křtu v bojích u Tarnopole, kde měli ještě větší ztráty než u Zborova.
Zborov byl ale skutečně přelomový okamžik naší historie charakterizovaný prohlášením:"poprvé za 300 let po bitvě na Bílé Hoře národ prokázal svou vůli po samostatnosti výrazným a nepřehlédnutelným činem. Zařadili jsme se plným právem mezi národy bojující proti Ústředním mocnostem." Ovšem bez TGM, Štefanika a Beneše bychom dopadli asi jako další spojenci Dohody (Arabové).
Ti, kteří u Zborova padli obětovali své životy za svobodu národa a v případě Slováků přímo za jejich záchranu! Když CaK jednotky při svém postupu našly hroby padlých u Zborova objevili nápis:"Zde leží naši mrtví bratři, kteří za svobodu české vlasti krev prolili"
Masaryk politický význam zborovské bitvy ohodnotil: Z.umožnil organizaci armády a ta byla nezbytnou podmínkou naši svobody a samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom té samostatnosti sotva dosáhli!
K tomu není co dodat.
středa 28. října 2009
Zamyšlení nad 28. říjnem a koncem monarchie
Tento den slavíme státní svátek, tedy jak kdo. Zaměstnanci státu, a tedy i nás občanů, vyvěsí většinou jednu vlajku a druhý stožár zeje prázdnotou, na znamení naší suverenity či chudoby, že na druhou vlajku nemáme.
Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i
okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?
Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.
U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí
OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.
Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“
Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.
Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i
okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.
U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí
OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“
Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.
úterý 28. října 2008
28. říjen
Tento den vzpomínáme trochu či více rozpačitě v torzu „Masarykovy republiky“. Spontánního odpoutání se od monarchie na základě špatně pochopené novinové zprávy. Republika byla vyhlášena Revolučním národním shromážděním 14. 11. 1918 a zároveň také zrušeny šlechtické tituly, na to se nějak zapomíná. V tomto osmičkovém roce se bude tato naše 1. sametová revoluce ve XX. století vzpomínat více a oslavy snad budou na úrovni běžné v EU. Snad již na vlajkových stožárech nebude jen jedna vlajka, k tomu ještě vyrudlá, a druhý stožár na znamení naší suverenity či chudoby prázdný.
V posledních letech se při současné svobodě tisku projevují následky letitého vymývání mozků a obliba sci-fi historie. A také nostalgie po starých zlatých časech, o kterých se toho už moc neví a šíří se různé "vědecké" výklady a pochybnosti o "rozumnosti" vzniku ČSR. Je to jedna z lidských vlastností potřebná k životu zapomínat a upravovat si vzpomínky až do stavu, kdy si je upravíme do podoby bájí o starých zlatých časech, které jsou tím zlatější, čím jsou vzdálenější. Samozřejmě se dají v každém režimu najít kladné stránky, ale za jakou cenu již nostalgikům uniká.
Konec Rakouska nastal tím, že pozbylo smyslu své existence pro své negermánské národy. To vzniklo jako obrana proti expandujícímu Tureckému impériu. Po jeho pominutí a1e vyvstalo nové nebezpečí na západě a na východě. Tomu západnímu podlehlo a to byla hlavní příčina jeho zániku. Za začátek konce Rakouska můžeme asi považovat korunovaci Napoleona za císaře Francie a reakci tehdejšího císaře Františka II., který roku 1804 povýšil Rakousko taky na císařství a udělil si titul dědičného císaře jako František I. Tato hodnost byla chápána jako titul dynastický. V další reakci na dění v Evropě tedy na bitvu u Slavkova a vznik Rýnského spolku pod patronací Napoleonovy Francie se František vzdal titulu císaře římskoněmeckého a vyhlásil zánik Svaté říše římské národa německého. Tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši. To je asi taky jedna z obav z EU, aby to nebyl další pokus o totéž v jiném hávu a jinými prostředky, ale od toho si snad dobře živíme námi vybrané politiky, ze stranických nabídek, kteří by nám měli zajistit důstojné místo v EU, se všemi výhodami této organizace.
František se stal prvním císařem Rakouska a začalo se používat označení CK (císařsko královský). V roce 1848 německé sjednocovací hnutí vrcholilo a bylo zaměřeno proti tehdejšímu státoprávnímu uspořádání. Uznávalo právo národů Němců, Maďarů, Italů a Poláků. Čechy považovali za etnickou skupinu, jejíž politická svébytnost by byla nevhodná. Obyvatele Čech považovali za druh Němců a tak zvali Palackého jako jejich představitele na svůj slavný sněm do Frankfurtu. Na toto pozvání odpověděl Palacký svým neméně slavným dopisem.
Pár vět z něj odcituji:
„Na pozvání Vaše, pánové! nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného "bezpečného vlastence." Dovolte, abych Vám nyní, co možné, krátce přednesl své toho důvody.
Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto spůsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec ... Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jak živa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž, také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán ... celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.
Druhá příčina, která mi brání, porad Vašich býti oučasten, jest, že podlé všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mně i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.
Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních ... přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude ... hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou ... při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla universální.
Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil ... v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval ... Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle neváhá!“
Náš osud, pokud bychom přistoupili na toto velkoněmecké vábení v hávu pokroku, by byl podobný osudu hanebně zapomínaných Lužických Srbů. Bohužel monarchie vsadila na vojenskou sílu, a to je dříve nebo později konec každé říše. Po prohrané válce s Pruskem o Německý spolek, který byl nástupcem zaniklé II. Říše, se Rakousko stalo vazalem Pruska. Místo toho, aby bylo poctivou federací zemí a národů, bylo habsburské mocnářství přetvořeno na dvojstátí Rakousko-Uhersko. Palacký reagoval na tento vývoj výrokem: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Ale i když byla na sklonku Palackého života idea státu rakouského tak znehodnocena, nebyla ještě úplně mrtvá. Anexe Bosny a Hercegoviny sice dělala dojem růstu, ale Rakousko-Uhersko opakovalo chyby z Itálie. Bylo teoreticky možné, že se Rakousko-Uhersko z vazalské závislosti na Německu dostane. Tato chabá naděje pohasla sebevražedným pokusem vedení Rakousko-Uherské monarchie řešit vyhrocené problémy omezenou válkou se Srbskem za pomoci Německa. Všichni ale byli připraveni plnit své spojenecké závazky, a tak vypukla Velká válka. Ta připravila Čechy i většinu ostatních slovanů o vizi Rakouska spravedlivého ke všem jeho národům.
Občané sice většinou disciplinovaně rukovali do armády, nic jiného jim nezbývalo, ale většina Čechů s nechutí, přesto zůstali věrni přísaze císaři Karlovi až do konce, do 30 .10. 1918.
Politik profesor Masaryk do vypuknutí války volal Čechy k poctivé trpělivé práci a „Vídeň“ k odpovědnosti – tedy k programu nastíněnému Palackým, lepší idea nebyla a nakonec aktualizovaná platí i pro EU. Masaryk po seznámení se s názory „Vídně“, které mu potvrdil německý kancléř Theobald von Bethmann Hollweg, když jasně řekl, že tato válka je bojem mezi germánstvím a slovanstvím, se jako první a jediný rozhodl na tuto skutečnost reagovat. Pochopil, že v této válce jde o samu existenci národa a počal hledat spojence. Logika byla jasná, ať prohraje nebo vyhraje Rakousko-Uhersko, obětí budou jeho neněmecké národnosti. Pochopil, že jediným řešením této situace je zrušení Rakouska-Uherska. V tom mu pomohl mimo jiné i blahoslavený císař Karel I., který se stal úplným vazalem císařského Německa. Politici říšské rady vyhlásili 21. 10. Deutschösterreich, kterou tvořila všechna území s německy mluvícím obyvatelstvem Rakouska-Uherska a která měla touhu najít ochranu u velikého Německa. Byla to jejich reakce na vyhlášení císařova manifestu z 16. 10. o vytvoření spolku národních států. Tento manifest se však netýkal Uher, jejichž byl Karel korunovaným králem, na rozdíl od českých zemí. V českých zemích nebyl císař vázán žádným korunovačním slibem (nedělitelnost země), stejně jako jeho předchůdce František Josef I.
Mýtus 28. října překryl ve značné míře realitu. Tento den se spontánně zúročily všechny tyto okolnosti, doba byla na to zralá a štěstí přeje připraveným a odvážným a neplatí žádné co by kdyby. Odehrál se v Praze bez přítomnosti hlavních organizátorů, kteří byli na cestách. Při jejich cestě k jednáním do Švýcar je ve vlaku navštívil císař a prosil je o klidný průběh událostí a zároveň při té příležitosti kondoloval poslanci Klofáčovi ke smrti syna, který padl na italské frontě. Odpovědnosti se ujali mužové 28. října. V Brně 29. října a na Slovensku či Horních Uhrách 30. října v Turčianskom sv. Martine vyhlášení Martinské deklarace. Ovšem o Slovensko se svedly boje, tak jako v českých zemích v oblastech s německým obyvatelstvem, které se nechtělo smířit s tím, že bude bez svých výsad vládnoucího národa, ale jen menšinou.
Nepříjemné pro vznik Československa bylo, že vzniklo na dvou protichůdných principech: podle W. Wilsonova „práva národů na sebeurčení“ Slovensko a české země na principu historickém. Čeští Němci jako poražení toto právo nedostali, i když si Velká Británie nedovedla představit střed Evropy bez sjednocující habsburské monarchie. Ale počínání císaře Karla Británii přesvědčilo, že to bez Habsburků bude muset jít také.
Ani s mezinárodním uznáním data vzniku ČSR 28. 10. 1918 to vůbec nebylo jednoduché. Při jednáních v Paříži potřebovali spojenci a politikové konkrétní datum, protože od toho historického okamžiku se počítaly i reparace. Bylo reálné nebezpečí, že by se vznik ČSR slavil až 5. 2. 1919. Toho dne Dr. E. Beneš přednášel svoje memorandum na Mezinárodní mírové konferenci. Zásluhou Karla Kramáře je, že spojence přesvědčil, že rozhodující den je 28. říjen 1918. Díky tomu nám náležely reparace počítané od toho dne, do konce války. Německo kapitulovalo 11. 11. 1918 v 11 hodin. Tento den také podepsal Karel I. Svoji abdikační listinu, přes nesouhlas své manželky Zity. Tím přestala existovat habsburská monarchie. Paradoxně na 28. říjen doplatili legionáři v Rusku. Od tohoto dne přijatí vojáci již nebyli legionáři, ale vojáci ČSR.
Masaryk vrátil náš národ době do pestré směsi evropských států po dlouhé době jako svébytný a plně rovnoprávný, jak tomu bývalo za Přemyslovců, Karla IV. Či Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Masarykovi nebylo nic cizejšího, než izolacionistická „suverenita“ ve smyslu odporu k jiným zemím a národům. Lidé i národy jsou tak či onak svými zájmy propojené. Značné části politiků (zvláště těch co nás zastupují v EU), by prospělo seznámení se s Masarykovou knihou „Nová Evropa“, kterou TGM psal během I. sv. Války. Někteří naši „Nic než národ“ tento den budou spíš vzpomínat na události r. 1922, kdy v Itálii zahájili Musoliniho černokošiláči svůj pochod na Řím – reakce tehdejší italské politické reprezentace by mohla být varováním i dnes.
Protože demokracii je třeba občas bránit i nedemokratickými prostředky. 28. říjen 1918 představuje beze sporu hodnoty, které si žárlivě střeží každý normální stát, hodný toho jména. Jaký je ale rozdíl mezi muži 28. října, kteří neváhali na vlastní odpovědnost začít jednat, a současnými politiky. Ministři podepisují – neví co, poslanci hlasují – neví o čem a ke všemu si ještě pletou knoflíky na hlasovacím zařízení. Na to vše bychom měli myslet, při oslavách „dávných“ významných událostí a i v běžném životě.
úterý 30. září 2008
Evangelický sborový dům Jana Ámose Komenského v Blansku
Když slyší mladí lidé, že se něco událo před padesátí roky, zdá se jim to téměř
jako ve středověku. Nám starším se stejný počet roků jeví úplně jinak. Těch
padesát let uplynulo jako voda a budova, kterou si připomínáme, zmizela v
propadlišti dějin, ale společenství stále žije.
V neděli odpoledne 24. října 1958 byl slavnostně otevřen sborový dům Jana Ámose Komenského v Blansku na Čelakovského ulici č. 3 (nyní Rožmitálova). Kazatelská stanice Brna, později Brna-Židenic, zde vznikla 16. 11. 1924. Blansko má bohatou, zvláště luterskou minulost. V novodobé historii evangelíci patřili ke sboru vanovickému, scházeli se už od roku 1912 po rodinách, pak v závodním kasinu železáren, jejichž ředitelem byl evangelík Š. Hofman, později v chlapecké škole. Významné bylo, že Československá církev (husitská) koupila opuštěný dřevěný (původně pravoslavný) řeckokatolický kostelík sv. Paraskevy v Nižním Selišti na Podkarpatské Rusi, který byl stavěn pro epidemii moru více než 40 roků až do r. 1641. Tuto historicky cennou stavbu rozebrali a na pěti vagónech převezli do Blanska, kde kostelík opět v roce 1937 postavili a posvětili. Jejich laskavostí jsme se tam roky scházeli a po všech zvratech se zase scházíme. Po léta blanenští evangelíci usilovali o vlastní stánek, dokonce dvakrát získali pozemek, chtěli postavit kostel dle návrhu Ing. arch. M. Tejce, ale přišla válka. Po válce získali do národní správy vilku, ale o ni přišli. V druhé polovině 50. let 20. století koupili část domu, bývalou pekárnu, za 40 000 Kč a nákladem 65 000 korun ji opravili, včetně sociálního zařízení, a přistavěli prostornou chodbu pro přístup z ulice. Na tehdejší dobu to byly náklady značné, obětavost kazatelské stanice veliká. I mateřský sbor dělal pro Blansko, co se dalo, např. pořádal bazary a akademie. Bratr farář Venc měl značné známosti, a tak jednou odpoledne účinkovali sólisté brněnské Reduty Zdeněk Skopal, Veronika Butorová a Arnošt Škoda, jindy zase neméně význační umělci, ale také děti a mládež sboru…
Slavnost byla na tehdejší poměry velkolepá, vždyť uvažte, že šlo o rok třídně- politických prověrek 1958. Zahájení se uskutečnilo ve škole na Marxově ulici, pak šlo 250 účastníků do československého kostelíku, kde kázal zeť Antonína Vence br. farář Josef Průša, a průvod pak pokračoval do nového sborového domu k posvěcení slovem Božím br. seniorem J. P. Šebestou. Vedle tří již jmenovaných kazatelů se slavnosti zúčastnil i prof. Viktor Pospíšil, emeritní farář a superintendent žijící v Brně. Modlitebna měla více než 50 míst k sezení, takže jsme se tam, ani do nového prostorného vestibulu, všichni nevešli. Žel, radost blanenských nebyla dlouhá. Za necelých sedm roků došlo růstem města k asanaci modlitebny. Dostali sice peníze, za které dům koupili (40 000 Kč), a nabídku zakoupit prostory v budovaném obchodním centru, ale cena převyšovala možnosti. Také o pozdější náhradní místnost v Dvorské ul.č. 2 na staré poště jsme opět asanací přišli. Dnes vidíme, jak byla prozřetelná koupě dřevěného kostelíku, a tak má Blansko prvotřídní památku, kterou opět užíváme i my k bohoslužbám. První náznaky ekumeny jsme před lety viděli, když farář CČSH Milan Chaloupka onemocněl nebo byl na dovolené, tak nejednou tehdejší dálkový student evangelického bohosloví (autor tohoto článku) sloužil v neděli dopoledne pro husity a odpoledne pro evangelíky ve stejném kostele a stejným kázáním.
V roce 1974 napsal br. František Vladík z Blanska (jeho synovi Janu Vladíkovi děkuji za pomoc s textem a kopie fotografií) příručku rozmnoženou cyklostylem, kde zmiňuje všechny kazatele, kteří do Blanska jezdili kázat (např. Dr. V. Míčana, vikáře B. Procházku, prof. V. Pospíšila, někdejšího diakona Jana Šimka, faráře A. Vence, Jana Slámu, Vladimíra Douleho a řadu laiků) a obětavé blanenské pracovníky (např.s. Kubíkovou, br. J. Marka, otce a syna Plachých, br. V. Pavlíka, br. Stodolu…). Faráře Vladimíra Kaluse, Janu Kalusovou, seniora Pavla Kašpara a emeritního faráře Jiřího Tomeše žijícího v Blansku, ještě nemohl zmínit. I po pohnuté historii práce v kazatelské stanici nadějně pokračuje. V současné době má stanice 130 členů, bohoslužeb se zúčastní každou neděli 15 - 25 sester a bratří a jsou tam konány také každý týden biblické hodiny pro dospělé a děti. Za vše buď Bohu chvála.
Jiří Novák (časopis Setkávání 2008/9)
V neděli odpoledne 24. října 1958 byl slavnostně otevřen sborový dům Jana Ámose Komenského v Blansku na Čelakovského ulici č. 3 (nyní Rožmitálova). Kazatelská stanice Brna, později Brna-Židenic, zde vznikla 16. 11. 1924. Blansko má bohatou, zvláště luterskou minulost. V novodobé historii evangelíci patřili ke sboru vanovickému, scházeli se už od roku 1912 po rodinách, pak v závodním kasinu železáren, jejichž ředitelem byl evangelík Š. Hofman, později v chlapecké škole. Významné bylo, že Československá církev (husitská) koupila opuštěný dřevěný (původně pravoslavný) řeckokatolický kostelík sv. Paraskevy v Nižním Selišti na Podkarpatské Rusi, který byl stavěn pro epidemii moru více než 40 roků až do r. 1641. Tuto historicky cennou stavbu rozebrali a na pěti vagónech převezli do Blanska, kde kostelík opět v roce 1937 postavili a posvětili. Jejich laskavostí jsme se tam roky scházeli a po všech zvratech se zase scházíme. Po léta blanenští evangelíci usilovali o vlastní stánek, dokonce dvakrát získali pozemek, chtěli postavit kostel dle návrhu Ing. arch. M. Tejce, ale přišla válka. Po válce získali do národní správy vilku, ale o ni přišli. V druhé polovině 50. let 20. století koupili část domu, bývalou pekárnu, za 40 000 Kč a nákladem 65 000 korun ji opravili, včetně sociálního zařízení, a přistavěli prostornou chodbu pro přístup z ulice. Na tehdejší dobu to byly náklady značné, obětavost kazatelské stanice veliká. I mateřský sbor dělal pro Blansko, co se dalo, např. pořádal bazary a akademie. Bratr farář Venc měl značné známosti, a tak jednou odpoledne účinkovali sólisté brněnské Reduty Zdeněk Skopal, Veronika Butorová a Arnošt Škoda, jindy zase neméně význační umělci, ale také děti a mládež sboru…
Slavnost byla na tehdejší poměry velkolepá, vždyť uvažte, že šlo o rok třídně- politických prověrek 1958. Zahájení se uskutečnilo ve škole na Marxově ulici, pak šlo 250 účastníků do československého kostelíku, kde kázal zeť Antonína Vence br. farář Josef Průša, a průvod pak pokračoval do nového sborového domu k posvěcení slovem Božím br. seniorem J. P. Šebestou. Vedle tří již jmenovaných kazatelů se slavnosti zúčastnil i prof. Viktor Pospíšil, emeritní farář a superintendent žijící v Brně. Modlitebna měla více než 50 míst k sezení, takže jsme se tam, ani do nového prostorného vestibulu, všichni nevešli. Žel, radost blanenských nebyla dlouhá. Za necelých sedm roků došlo růstem města k asanaci modlitebny. Dostali sice peníze, za které dům koupili (40 000 Kč), a nabídku zakoupit prostory v budovaném obchodním centru, ale cena převyšovala možnosti. Také o pozdější náhradní místnost v Dvorské ul.č. 2 na staré poště jsme opět asanací přišli. Dnes vidíme, jak byla prozřetelná koupě dřevěného kostelíku, a tak má Blansko prvotřídní památku, kterou opět užíváme i my k bohoslužbám. První náznaky ekumeny jsme před lety viděli, když farář CČSH Milan Chaloupka onemocněl nebo byl na dovolené, tak nejednou tehdejší dálkový student evangelického bohosloví (autor tohoto článku) sloužil v neděli dopoledne pro husity a odpoledne pro evangelíky ve stejném kostele a stejným kázáním.
V roce 1974 napsal br. František Vladík z Blanska (jeho synovi Janu Vladíkovi děkuji za pomoc s textem a kopie fotografií) příručku rozmnoženou cyklostylem, kde zmiňuje všechny kazatele, kteří do Blanska jezdili kázat (např. Dr. V. Míčana, vikáře B. Procházku, prof. V. Pospíšila, někdejšího diakona Jana Šimka, faráře A. Vence, Jana Slámu, Vladimíra Douleho a řadu laiků) a obětavé blanenské pracovníky (např.s. Kubíkovou, br. J. Marka, otce a syna Plachých, br. V. Pavlíka, br. Stodolu…). Faráře Vladimíra Kaluse, Janu Kalusovou, seniora Pavla Kašpara a emeritního faráře Jiřího Tomeše žijícího v Blansku, ještě nemohl zmínit. I po pohnuté historii práce v kazatelské stanici nadějně pokračuje. V současné době má stanice 130 členů, bohoslužeb se zúčastní každou neděli 15 - 25 sester a bratří a jsou tam konány také každý týden biblické hodiny pro dospělé a děti. Za vše buď Bohu chvála.
Jiří Novák (časopis Setkávání 2008/9)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)