Dnes již žádný účastník bitvy nežije, poslední zemřel v roce 2003. V dějinách jsou události, které postupem doby nabývají zvláštní symbolické hodnoty. U Zborova tehdy poprvé od bitvy na Bílé Hoře bojovalo samostatné české vojsko jako celek pod svými prapory za svobodu své vlasti.
 |
Pomník vítězného ruského vojína, postavený čsl. vojáky na řece Strypě
ve východní Haliči ve dnech slavné Brusilovy ofenzívy r. 1916 |
Zborovská bitva byla pochopitelně znevažována již za Rakousko-Uherska, byla to zrada českých pluků, žádná bitva ani nebyla. Pak ovšem ještě více za protektorátu, tehdy hlavně z rasových důvodů, jednalo se přece o slovanské podlidi. A za časů „Rudého práva“ zase z důvodů třídních. Je smutné, že ze všech tří období ledacos přežívá v myslích současníků až do dneška, což dosvědčuje bídnou úroveň našeho historického vědomí.
Paměť představuje přítomnost minulosti, její intelektuální rekonstrukci, která má zajišťovat kontinuitu času a čelit stálé změně, a tím tvoří základní prvek naší identity. Pomníky, pamětní desky, publikace, slova slavnostních řečníků při vzpomínkových oslavách hlásají, že oběť měla smysl a že zavazuje současníky k určitému jednání, jež má zajistit uchování hodnot, za které padli.
Bitvy jež byly ve 20. století vedeny za vytvoření či obnovení českého či československého státu, vybojovali jednotky dobrovolnické, proti státu, v němž český národ právě žil. Bylo proto samozřejmé, že právě legionářská tradice se stane základní armádní tradicí nového státu. Za den vzniku čsl. Armády de facto byl považován až den bitvy u Zborova. Vyhlášen byl v roce 1928 ministrem obrany Františkem Udržalem za svátek čsl. Armády. V kalendáři slavnostních dnů ČSR se stal po 28. říjnu 2. nejvíce oslavovaným datem až do roku 1950.
Nejen mě je nepochopitelné, proč se tento svátek po druhé sametové revoluci neobnovil (že by platilo francouzské „cherchez la femme“?). Bitva samotná byla součástí Kerenského ofenzívy, o jejíž přípravě nepřítel věděl a dobře se na ni připravil. Tato ofenzíva měla mimo vojenského cíle, jímž bylo město Lvov i cíl politický, konsolidaci armády i zázemí. Ofenzíva začala 29. června a řada na naši brigádu přišla až 2. července. Zborov byl první úspěch této ofenzívy, druhý a poslední úspěch ofenzívy byl u Stanislavova pod velením generála Kornilova.
Rozvrat ruské armády byl ale takový, že tyto úspěchy nebyly využity. 16. července přešlo německé a rakousko-uherské vojsko do protiútoku. Při ústupu se podruhé proslavili naši vojáci u Tarnopolu, kde měli větší ztráty než u Zborova. Ale vraťme se k bitvě u Zborova. Vzhledem k nedostatečnému stavu výzbroje nesecvičenosti českých jednotek jim byl dán méně významný úsek a do útoku měly vyrazit až po úspěchu mnohem lépe materiálně vybavených a početně silnějších jednotek na křídlech, jejich očekávaný úspěch se nedostavil. Situace se ale vyvinula jinak, dá se říci, že duch zvítězil nad hmotou. Čeští poručíci a velitelé rot vypracovali plán útoku podle svých zkušeností, který plukovník Trojanov schválil. Bylo třeba improvizovat a v tom jsou Češi tradičně, tak jako dříve předvedli husité, osvědčení, mají li možnost se projevit. Ruští velitelé praporů nehráli v přípravě ani v samotné bitvě větší roli. Průběh útoku výstižně popsali C. a K. Pozorovatelé. Charakterizovali jej, že jdou kupředu jak kočky „katzenarting“. Že by si z průběhu bitvy vzala příklad císařská německá armáda při své jarní Ludendorffově ofenzivě v roce 1918? Dobře vybudované zákopy podle německého vzoru ze západní fronty spíše přispěly k úspěchu našich legionářů. C. a K. armáda kladla úporný odpor byť v jejich řadách byli také Češi. Pro zajímavost: bitvy se zúčastnili dva budoucí komunističtí presidenti. Za císaře pána statečně bojoval desátník dekorovaný stříbtnou medajlí za statečnost K. Gottwald. V bitvě byl raněn, což C. a K. velení ocenilo záslužným křížem na stuze. V řadách legionářů bojoval v plugu Jana Žižky L. Svoboda.
Pozdější soudní projednávání nepotvrdilo zradu českých jednotek C. a K. armády. Vojáci navzájem o sobě nevěděli, že jsou krajané. Ve svém zděšení C. a K. vojáci ani nepoznali, že „Rusové“ se dorozumívají česky. Protože výstroj legionářů byla všelijaká a někteří ji měli ještě zimní s furažkami, byli považování za Čerkesy (tak se říkalo kavkazským bojovníkům, o kterých se tvrdilo, že neberou zajatce). Bitva u Zborova udělala dojem na Kerenského, který jako ruský ministr války zastavil formování čsl. Jednotek a chtěl je rozpustit. Po bitvě Kerenský uznal svůj omyl a ocenil výkon našich legionářů (počet zajatců převyšoval početní stav brigády) a přestal klást překážky budování čsl. Armády. Tyto události si připomeneme v Blansku u pomníku „Zborováka“ 2. července. Pomník byl odlit v roce 1933 v ČKD Blansko a přežil ukryt protektorát na rozdíl od stejné sochy na Spořilově v Praze. Je to dílo akademického sochaře Karla Babky, který se účastnil bojů legií. Podobná socha byla vztyčena od „Čechů“ dobrovolníků na památku bojů pluku 41. pěší divize na řece Strypě v květnu 1916 při Brusilově ofenzívě. Byl to prý první pomník zemljaka (ruského vojína), pomník pravděpodobně již neexistuje. Blanenská socha byla odhalena v roce 1947 v parčíku u železniční zastávky Blansko-město a na svém místě vydržela. Před odhalením na současném místě byla socha umístěna v sokolovně, v jejíž přední stěně pod deskami byla umístěna prsť z bojišť 1. a 2. světové války. Sokolovna bohužel již nestojí zásluhou již porevolučních radních a na jejím místě je Pennymarket.
