Jakpak slaví státní svátek třeba v takovém Irsku? Cítíme se tak samozřejmě bezpečni, že zapomínáme na historii i
okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?Nesmrtelnou zásluhu na tom má Kramář. Přesvědčil politiky na Mírové konferenci v Paříži, že rozhodující pro vznik ČSR je tento den. Události tohoto dne v Praze jsou dostatečně známy, takže nějaká nová důvěryhodná fakta se už asi neobjeví.Snad o žádném dni v naší historii, možná až na 17. listopad 1989, se toho tolik nenapsalo. Potíž je ale v tom, že nejdůležitější činitel tohoto dne – Švehla nabádal účastníky: „Nepište ani zbla! My historii děláme, nepíšeme!“ Ale ach ta paměť, každý to viděl jinak. Stejnou situaci popisuje každý podle toho, co cítil.
Náš první sametový převrat ve XX. století vypukl spontánně, špatným výkladem zprávy, že TO prasklo a pražané podle toho začali jednat. Tím sice zaskočili členy NV, kteří byli v Praze a chystali se „jen převzít Obilní ústav“, což byl vynikající Švehlův nápad.Protože byli na tuto situaci připraveni, chopili se odpovědnosti a i bez zasloužilých vůdců, kteří byli v Ženevě koordinovat postup se zahraniční zatímní vládou,která byla ustavena 14. a 18. října, nastalou situaci zvládli a začalo se jim právem říkat mužové 28. října.
Jaký je to tristní rozdíl při srovnání se současnými politiky nebo oproti stavovskému povstání r. 1618.Švehla s komisí převzal OÚ, ale místo toho, aby komise přebírala OÚ od místodržitele a jemu skládala slib, Švehla se rozhodl převzít ústav jménem Národního výboru a jeho úřednictvo vzít do slibu tomuto výboru. Ve zmatku, který tento den provázel, si každá strana při jednáních myslela něco jiného a vše záleželo na osobní odvaze, rozvaze a hlavně rozhodnosti účastníků. Rakouští úředníci se domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem a členové NV jim to nevymlouvali.
Byly to dvě události, které pobíhaly prakticky současně: mylný výklad Andrássyho nóty pražany a převzetí OÚ zatím neexistujícím státem.
U sochy knížete Václava byl vyhlášen samostatný Československý stát řádovým knězem a poslancem agrární strany - Dr. Zahradníkem, který měl ten vynikající nápad, dát to vědět do českých zemí pomocí drážního telegrafu: Československý stát proklamován dnes o 11. hod u sochy sv. Václava …Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte … Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. ZahradníkDr. Zahradník byl totiž jedním z mála činitelů NV, který si uvědomil, že stát není jen Praha a dal avízo, že se něco děje, na venkov.
Automobil s dalšími členy NV dorazil na Václavské náměstí později, z něj pak poslanec J. Stříbrný vyhlásil: NV vám oznamuje, že svobodný a samostatný stát československý jest skutkem …Soukup oznámil převzetí
OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.Byl to den, kdy lid dal najevo, že považuje rakousko-uherský stát za skončený, ale československý stát ještě oficiálně vyhlášen nebyl. Teprve v 17 hodin se dokončoval první zákon, naštěstí již připravený Rašínem a dodatečně se shánělo plénum. Na všetečnou otázku, zda nebylo možno připravit alespoň část věcí předem, Švehla odvětil: Nikdo nic nevěděl napřed. V úterý by bylo pozdě, v sobotu brzy!Právo lidu v momentkách z převratu v Praze jízlivě napsalo: „Od odpoledních hodin přejímá NV automaticky jeden státní úřad za druhým. Deputace úředníků chodí tam, jak do rodného hnízda a ptají se, co dělat.“
Bylo vydáno heslo, aby vše šlo, až na další, svým chodem dosavadním. Jen s armádou byla potíž. Manifestanti vymáhali na důstojnících odstranění odznaků mocnářství ze stejnokrojů a ti to považovali za potupu. Právě z tohoto malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok. Armáda – nejdůležitější sjednocující prostředek monarchie – byla vyvázána ze slibu až 31. října. Čeští vojáci, kteří nastupovali do války většinou s nechutí, ve své většině zůstali věrní své přísaze císaři.
Na příklad syn jednoho z členů delegace do Ženevy Klofáče, krátce před tím padl na italské frontě a syn Masaryka Jan zůstal v c. k. Armádě do konce války!
Svědectví pomníků obětí války je víc než výmluvné. O mase navrátilců z ruského zajetí, kteří vysoce převyšovali počet ruských legionářů, ani nemluvě.
Bylo to velitelství C. a K. Armády, které se ještě pokusilo o odpor a obsadili 29. října velitelství sboru na Malé Straně, ale to už byla labutí píseň C. a K. armády. Nicméně ještě 30. října von Kestřabek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili armádu. K vyhlášení stanného práva se již nedostal, i když to měl v plánu. I důstojník, který se zúčastnil u pomníku Václava vyhlášení státu a odstranil si jablíčko, si ho zase přišil, když dostal telegram, aby narukoval a na tři dny vojákoval za císaře pána, jako jeho řádný poddaný.
A monarchie? Jak ze svobodné vůle vznikla, tak i zanikla. V+W ve své písničce David a Goliáš radí, abychom četli Bibli, že tam to všechno je. A opravdu, když začneme číst Samuelova knihu od začátku, tak podobnost se současností je značná. A s názorem na monarchii se dá taky souhlasit. Vznik habsburské monarchie způsobili svým rozhodnutím naši tehdejší reprezentanti. V bitvě u Moháče bylo Turky poraženo vojsko českého a uherského krále Ladislava Jagellonského, který na útěku zahynul. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie. Za této situace český sněm svobodně zvolil českým králem rakouského arciknížete Ferdinanda Habsburského. Sněmy vedlejších zemí Koruny české (Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice) tuto volbu českého sněmu odmítly, přijali Ferdinanda za vladaře až za půl roku s odvoláním na dědičná práva Anny Jagellonské, tyto země tedy Habsburkové vyženili … to byl tedy začátek velkého Rakouska.
Roku 1804, jako odpověď na vyhlášení císařství ve Francii Napoleonem, povýšil František II., jako císař Svaté říše římské národa německého, Rakousko na císařství a udělil si dědičný císařský titul – císař rakouský František I. Roku 1806 vyhlásil zánik Svaté říše římské, tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši … Že by šlo v EU o totéž je falešná záminka zakomplexovaných či populistických politiků bez vize, přesahující jejich volební období.
Prohraná válka s Pruskem roku 1866 o Německý spolek a následné rozdělení habsburského mocnářství na Rakousko-Uhersko postavilo země Koruny české v tzv. Předlitavsku na roveň ostatních zemí ve vlastním Rakousku. Když se během světové války konečně dostal k vládě Karel, moc toho pro záchranu monarchie už dělat nemohl, jeho pokusy přišly příliš pozdě. Jeho poslední pokus z 16. října ohodnotil J. Pekař v článku v Národní politice 19. října.: Zas proti nám …Zakusili jsme bolestně ve svých dějinách, že Vídeň platila kusy státu českého své aliance (jako se stalo s obojí Lužicí) nebo své porážky (jak se stalo se Slezskem), ale nikdy přece neodvážili se králové naši z domu Habsbursko-Lotrinského porušit celistvost starých zemí státu našeho Čech a Moravy a připojovati části jejich k ostatním svým zemím …Podle právního přesvědčení našeho vládne Jeho Veličenstvo císař Karel v českých zemích jedině z královské moci české. Je to jediný titul právní, který všem jeho předkům od roku 1526, od svobodné volby Ferdinanda I., dal panování v zemích koruny české… Jeho Veličenstvo císař Karel nedal se dosud korunovati na krále českého a nesložil tedy přísahu, jež jej zavazuje hájit práva tohoto království …Po desetiletí dovolávali jsme se argumentů práva, odpovídalo se nám argumenty moci. Ale blíží se den, kdy právo, ozbrojené mocí, rozřeší věkový spor.
Češi ani Masaryk monarchii nerozbili, největší zásluhu na tom mají Velkoněmci a Maďaři i sám blahoslavený Karel I. a jeho rádci. Po císařově manifestu 21. října něměčtí poslanci vyhlásili stát Německé Rakousko, 23. října Byla v Budapešti ustavena Maďarská národní rada a maďarští vojáci začali houfně opouštět italskou frontu, takže na obranné linii zůstali většinou jen Němci a Češi.
Císař Karel I. Abdikoval 11. listopadu, u nás byl detronizován 14. listopadu. Karel Kramář v Národním shromáždění mimo jiné řekl: „My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes Národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána (Poslanci vstávají, potlesk.) Konec je smlouvám z roku 1526 i pragmatické sankci. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou. Abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora dr. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“
A pak začalo budování státu, jak je velmi věrně líčí Peroutka. Na nás je, abychom v tom díle podle svých schopností a sil pokračovali. Pokud budeme občany znajícími dobře svou historii i bez pěkných mýtů, nebudeme muset mít obavy ani z Evropské unie, i když nás náš první úředník jí straší. Hodila by se asi rada K. H. Borovského z Tyrolských elegií.
Do doby a národa se rodíme, ale abychom nebyli jen lid, ale sebevědomí občané, je na nás. Založení našeho státu je trvalou výzvou k svobodnému a hlavně zodpovědnému jednání, protože úspěchy a neúspěchy národů jsou vždy relativní.
