Tento den vzpomínáme trochu či více rozpačitě v torzu „Masarykovy republiky“. Spontánního odpoutání se od monarchie na základě špatně pochopené novinové zprávy. Republika byla vyhlášena Revolučním národním shromážděním 14. 11. 1918 a zároveň také zrušeny šlechtické tituly, na to se nějak zapomíná. V tomto osmičkovém roce se bude tato naše 1. sametová revoluce ve XX. století vzpomínat více a oslavy snad budou na úrovni běžné v EU. Snad již na vlajkových stožárech nebude jen jedna vlajka, k tomu ještě vyrudlá, a druhý stožár na znamení naší suverenity či chudoby prázdný.
V posledních letech se při současné svobodě tisku projevují následky letitého vymývání mozků a obliba sci-fi historie. A také nostalgie po starých zlatých časech, o kterých se toho už moc neví a šíří se různé "vědecké" výklady a pochybnosti o "rozumnosti" vzniku ČSR. Je to jedna z lidských vlastností potřebná k životu zapomínat a upravovat si vzpomínky až do stavu, kdy si je upravíme do podoby bájí o starých zlatých časech, které jsou tím zlatější, čím jsou vzdálenější. Samozřejmě se dají v každém režimu najít kladné stránky, ale za jakou cenu již nostalgikům uniká.
Konec Rakouska nastal tím, že pozbylo smyslu své existence pro své negermánské národy. To vzniklo jako obrana proti expandujícímu Tureckému impériu. Po jeho pominutí a1e vyvstalo nové nebezpečí na západě a na východě. Tomu západnímu podlehlo a to byla hlavní příčina jeho zániku. Za začátek konce Rakouska můžeme asi považovat korunovaci Napoleona za císaře Francie a reakci tehdejšího císaře Františka II., který roku 1804 povýšil Rakousko taky na císařství a udělil si titul dědičného císaře jako František I. Tato hodnost byla chápána jako titul dynastický. V další reakci na dění v Evropě tedy na bitvu u Slavkova a vznik Rýnského spolku pod patronací Napoleonovy Francie se František vzdal titulu císaře římskoněmeckého a vyhlásil zánik Svaté říše římské národa německého. Tu se pokusil obnovit až Hitler, jako III. říši. To je asi taky jedna z obav z EU, aby to nebyl další pokus o totéž v jiném hávu a jinými prostředky, ale od toho si snad dobře živíme námi vybrané politiky, ze stranických nabídek, kteří by nám měli zajistit důstojné místo v EU, se všemi výhodami této organizace.
František se stal prvním císařem Rakouska a začalo se používat označení CK (císařsko královský). V roce 1848 německé sjednocovací hnutí vrcholilo a bylo zaměřeno proti tehdejšímu státoprávnímu uspořádání. Uznávalo právo národů Němců, Maďarů, Italů a Poláků. Čechy považovali za etnickou skupinu, jejíž politická svébytnost by byla nevhodná. Obyvatele Čech považovali za druh Němců a tak zvali Palackého jako jejich představitele na svůj slavný sněm do Frankfurtu. Na toto pozvání odpověděl Palacký svým neméně slavným dopisem.
Pár vět z něj odcituji:
„Na pozvání Vaše, pánové! nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného "bezpečného vlastence." Dovolte, abych Vám nyní, co možné, krátce přednesl své toho důvody.
Účel Vašeho shromáždění jest, na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvésti ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto spůsobem rozmnožiti moc a sílu říše německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec ... Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i na vždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale od jak živa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž, také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán ... celé dosavadní spojení země české s říší německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu.
Druhá příčina, která mi brání, porad Vašich býti oučasten, jest, že podlé všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnutelně směřovati chcete i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Popřejte mně i také v tom krátkého a přívětivého sluchu.
Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a zmáhá, nežli to díti se může v zemích západních ... přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude ... hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, t. j. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou ... při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla universální.
Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národů jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interessu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil ... v nešťastném zaslepení již od dávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva, žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval ... Příroda nezná žádných ani panujících ani služebných národů. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny, obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statkův svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedů přes čáru rovnosti; potom se také každý přičiní, opatřiti oustřední tuto moc silou takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť přesvědčen, že ani ještě nyní v říši Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle neváhá!“
Náš osud, pokud bychom přistoupili na toto velkoněmecké vábení v hávu pokroku, by byl podobný osudu hanebně zapomínaných Lužických Srbů. Bohužel monarchie vsadila na vojenskou sílu, a to je dříve nebo později konec každé říše. Po prohrané válce s Pruskem o Německý spolek, který byl nástupcem zaniklé II. Říše, se Rakousko stalo vazalem Pruska. Místo toho, aby bylo poctivou federací zemí a národů, bylo habsburské mocnářství přetvořeno na dvojstátí Rakousko-Uhersko. Palacký reagoval na tento vývoj výrokem: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Ale i když byla na sklonku Palackého života idea státu rakouského tak znehodnocena, nebyla ještě úplně mrtvá. Anexe Bosny a Hercegoviny sice dělala dojem růstu, ale Rakousko-Uhersko opakovalo chyby z Itálie. Bylo teoreticky možné, že se Rakousko-Uhersko z vazalské závislosti na Německu dostane. Tato chabá naděje pohasla sebevražedným pokusem vedení Rakousko-Uherské monarchie řešit vyhrocené problémy omezenou válkou se Srbskem za pomoci Německa. Všichni ale byli připraveni plnit své spojenecké závazky, a tak vypukla Velká válka. Ta připravila Čechy i většinu ostatních slovanů o vizi Rakouska spravedlivého ke všem jeho národům.
Občané sice většinou disciplinovaně rukovali do armády, nic jiného jim nezbývalo, ale většina Čechů s nechutí, přesto zůstali věrni přísaze císaři Karlovi až do konce, do 30 .10. 1918.
Politik profesor Masaryk do vypuknutí války volal Čechy k poctivé trpělivé práci a „Vídeň“ k odpovědnosti – tedy k programu nastíněnému Palackým, lepší idea nebyla a nakonec aktualizovaná platí i pro EU. Masaryk po seznámení se s názory „Vídně“, které mu potvrdil německý kancléř Theobald von Bethmann Hollweg, když jasně řekl, že tato válka je bojem mezi germánstvím a slovanstvím, se jako první a jediný rozhodl na tuto skutečnost reagovat. Pochopil, že v této válce jde o samu existenci národa a počal hledat spojence. Logika byla jasná, ať prohraje nebo vyhraje Rakousko-Uhersko, obětí budou jeho neněmecké národnosti. Pochopil, že jediným řešením této situace je zrušení Rakouska-Uherska. V tom mu pomohl mimo jiné i blahoslavený císař Karel I., který se stal úplným vazalem císařského Německa. Politici říšské rady vyhlásili 21. 10. Deutschösterreich, kterou tvořila všechna území s německy mluvícím obyvatelstvem Rakouska-Uherska a která měla touhu najít ochranu u velikého Německa. Byla to jejich reakce na vyhlášení císařova manifestu z 16. 10. o vytvoření spolku národních států. Tento manifest se však netýkal Uher, jejichž byl Karel korunovaným králem, na rozdíl od českých zemí. V českých zemích nebyl císař vázán žádným korunovačním slibem (nedělitelnost země), stejně jako jeho předchůdce František Josef I.
Mýtus 28. října překryl ve značné míře realitu. Tento den se spontánně zúročily všechny tyto okolnosti, doba byla na to zralá a štěstí přeje připraveným a odvážným a neplatí žádné co by kdyby. Odehrál se v Praze bez přítomnosti hlavních organizátorů, kteří byli na cestách. Při jejich cestě k jednáním do Švýcar je ve vlaku navštívil císař a prosil je o klidný průběh událostí a zároveň při té příležitosti kondoloval poslanci Klofáčovi ke smrti syna, který padl na italské frontě. Odpovědnosti se ujali mužové 28. října. V Brně 29. října a na Slovensku či Horních Uhrách 30. října v Turčianskom sv. Martine vyhlášení Martinské deklarace. Ovšem o Slovensko se svedly boje, tak jako v českých zemích v oblastech s německým obyvatelstvem, které se nechtělo smířit s tím, že bude bez svých výsad vládnoucího národa, ale jen menšinou.
Nepříjemné pro vznik Československa bylo, že vzniklo na dvou protichůdných principech: podle W. Wilsonova „práva národů na sebeurčení“ Slovensko a české země na principu historickém. Čeští Němci jako poražení toto právo nedostali, i když si Velká Británie nedovedla představit střed Evropy bez sjednocující habsburské monarchie. Ale počínání císaře Karla Británii přesvědčilo, že to bez Habsburků bude muset jít také.
Ani s mezinárodním uznáním data vzniku ČSR 28. 10. 1918 to vůbec nebylo jednoduché. Při jednáních v Paříži potřebovali spojenci a politikové konkrétní datum, protože od toho historického okamžiku se počítaly i reparace. Bylo reálné nebezpečí, že by se vznik ČSR slavil až 5. 2. 1919. Toho dne Dr. E. Beneš přednášel svoje memorandum na Mezinárodní mírové konferenci. Zásluhou Karla Kramáře je, že spojence přesvědčil, že rozhodující den je 28. říjen 1918. Díky tomu nám náležely reparace počítané od toho dne, do konce války. Německo kapitulovalo 11. 11. 1918 v 11 hodin. Tento den také podepsal Karel I. Svoji abdikační listinu, přes nesouhlas své manželky Zity. Tím přestala existovat habsburská monarchie. Paradoxně na 28. říjen doplatili legionáři v Rusku. Od tohoto dne přijatí vojáci již nebyli legionáři, ale vojáci ČSR.
Masaryk vrátil náš národ době do pestré směsi evropských států po dlouhé době jako svébytný a plně rovnoprávný, jak tomu bývalo za Přemyslovců, Karla IV. Či Jiřího z Poděbrad a Kunštátu. Masarykovi nebylo nic cizejšího, než izolacionistická „suverenita“ ve smyslu odporu k jiným zemím a národům. Lidé i národy jsou tak či onak svými zájmy propojené. Značné části politiků (zvláště těch co nás zastupují v EU), by prospělo seznámení se s Masarykovou knihou „Nová Evropa“, kterou TGM psal během I. sv. Války. Někteří naši „Nic než národ“ tento den budou spíš vzpomínat na události r. 1922, kdy v Itálii zahájili Musoliniho černokošiláči svůj pochod na Řím – reakce tehdejší italské politické reprezentace by mohla být varováním i dnes.
Protože demokracii je třeba občas bránit i nedemokratickými prostředky. 28. říjen 1918 představuje beze sporu hodnoty, které si žárlivě střeží každý normální stát, hodný toho jména. Jaký je ale rozdíl mezi muži 28. října, kteří neváhali na vlastní odpovědnost začít jednat, a současnými politiky. Ministři podepisují – neví co, poslanci hlasují – neví o čem a ke všemu si ještě pletou knoflíky na hlasovacím zařízení. Na to vše bychom měli myslet, při oslavách „dávných“ významných událostí a i v běžném životě.
okolní svět. Ale jak to s tímto dnem vlastně je?
OÚ a na závěr vyzval k pořádku a klidu. Rašín později vzpomínal, že když dojelo předsednictvo NV do Obecního domu, u vědomosti vrtkavosti situace a nevypočitatelnosti reakcí davů, hned shánělo hudby.
